Jak jsem nenáviděl sociologii na škole, tak hleďme, sociologická úvaha...

 V posledních letech si čím dál víc všímám, a nejen já, jak se názorově rozděluje společnost a vedou se různé „kulturní války“. Všímám si zvlášť té mezi muži a ženami. A když člověk sleduje třeba v detailu politické preference podle pohlaví, začínají se objevovat docela výrazné rozdíly. V Jižní Koreji už mladí muži a ženy prakticky volí úplně opačně [1] – ale není to jen o politicích, je to často spíš už symptomem komplexního pohledu na svět a jeho vnímání. V tomhle ohledu škoda, že se mi nepovedlo vydolovat data i pro ČR. Není ale zas tak těžké si všimnout, že to nějak souvisí s tím, jakou roli dnes hrají témata jako feminismus, individualismus, nebo jak moc se změnila dynamika ve vztazích. Jenže když si toho někdo všimne, komu to řekne, a co se stane? Podpoří to někdo, když to lidé vlastně ani nevnímají? Je to něco jako pomalé vaření žáby nebo salámová metoda. Obecně dnes mnoho lidí nevnímá souvislosti. Vidí jen to svoje já a dál nic.

Když se člověk podívá zpátky, feministické hnutí a sexuální revoluce přinesly spoustu změn – často pozitivních, to nepopírám. Ženy získaly možnost rozhodovat o svém těle, vzdělání, kariéře... ale zároveň se tím celý systém, mám na mysli nejvíc tradiční rodinu, který dřív strukturálně fungoval, začal jaksi rozkládat. Dneska je úplně běžné slyšet fráze jako „muži jsou zbyteční“, nebo vidět v každém druhém seriálu postavu silné ženy, co porazí armádu laserových supermutantů, zatímco její mužský protějšek stěží otevře sklenici marmelády. Tohle převrácení (nebo minimálně neproporční zobrazování), tradičních rolí je v popkultuře už tak běžné, že se stává novým normálem. Přitom… kdo vybudoval téměř veškerou infrastrukturu světa? Ano, muži. A kdo buduje a udržuje veškerou infrastrukturu světa dnes, kdo žije řemesly? Kdo těží materiály, kdo poráží dobytek, kdo staví silnice a fabriky? Stále s obrovskou, obrovskou majoritou, muži a nikdy to nebude jinak, protože biologie [2] [3]

Na druhé straně – co z toho dnešního uspořádání, toho nového normálu, mají muži? Čím dál častěji slyším, že vlastně neví, co se po nich chce, všechno a zároveň nic. Dřív měl muž být „živitel“, opora, ochránce. Dnes? Má být citlivý, naslouchající, feministicky uvědomělý… a zároveň pořád mužný, atraktivní, schopný, živitel, opora, ochránce. Zní to trochu jako úkol z testu, na který neexistuje správná odpověď. A tak se není čemu divit, že spousta kluků radši vypíná, stahuje se do sebe, nebo utíká do online světa, kde aspoň vědí, co se po nich chce – třeba vyhrát v nějaké hře.

Nebudu psát o všech těch vlastnostech, co muži mají dělat. Ukážu na jedné věci ten náhled. Jak je pro průměrnou ženu těžké fyzicky vypadat tak, aby to muži považovali za top atraktivní? Co je pro to potřeba? Dieta, údržbové cvičení a návštěva kosmetiky, která se dá jednorázově zaplatit v případě potřeby. Je dokázané, že muži hodnotí ženský vzhled rovnoměrně dle gaussovy křivky (grafy níže). Jak je pro průměrného muže těžké vypadat tak, aby to ženy považovaly za top atraktivní? Co je pro to potřeba? Vysoceproteinová dieta, doslova život v posilovně delší měsíce až kratší roky, pravidelná spolupráce s osobním trenérem, který se dá pravidelně platit. Ženy hodnotí mužský vzhled dle posunuté gaussovy křivky. Důsledkem hypergamie [5]  (koho to zajímá, dohledejte si, nebudu sem zabrušovat, abych nemusel vybrušovat).

Co to všechno dělá se vztahy? Vlastně úplně všechno. Důvěra mezi pohlavími se vytrácí. Lidi se bojí navázat vztah, protože netuší, jak by měl správně vypadat. Nebo se rozpadne, protože netuší, jak ho udržovat, jaké v něm mají být role, nebo ty role rovnou odmítají. Někdy to nevěděli ani rodiče současníků, a tak neměli dětem často co předat, jak být vzorem své role. Mluví se o „komunikačních krizích“ mezi muži a ženami, ale mně často připadá, že si ty dvě skupiny už ani jazykově nerozumí. Mladí lidé dnes často žijí bez sexu, bez vztahu, bez kontaktu – a ne protože by nechtěli, ale protože nevědí, jak na to a vlivem nejasnosti rolí je to stále těžší.

A pak tu máme čísla. Porodnost padá – v Česku [4] i jinde. V roce 2023 měla průměrná česká žena 1,6 dítěte, což nestačí ani na udržení počtu obyvatel. Lidi odkládají rodičovství, někdy ho rovnou vzdávají, ano, jsem tomu také blízko. Průměrný věk při prvním porodu i sňatku roste a místo klasických vztahů máme často „situationships“, antidepresiva a k tomu terapeuty, kteří rovněž nepodpoří klasický vztah. Rodina, kdysi základ státu, je dnes tak trochu... doplněk. Možnost. Něco jako velmi drahý kurz vaření. A nerozpadla se v průběhu času sama od sebe. Hodně věcí k tomu určitě přispělo a přispívá. Tady třeba část YT videa, kde je zmíněna úvaha nad vlivem na ekonomiku, od, dle mého názoru top ekonoma Dominika Stroukala [6].

Jen přemýšlím a jedna z věcí… Nemůže to být třeba tím, že sociální stát systematicky podrývá základy tradiční rodiny a její přirozené funkce, což vede k individualismu? Podpora, kterou poskytuje stát, odtrhává jednotlivce od závislosti na rodině – rodičích, manželovi, dětech – a místo toho je napojuje na bezduchý systém dávek. A člověk nemusí nutně ty dávky využít, aby to mělo efekt, pro ten efekt stačí samotné vědomí, že „tam jsou“. Tím může sociální stát dost dobře nepřímo ničit vazby, které drží rodiny pohromadě, protože rodinné solidarity už není zapotřebí. Dává jednotlivcům incentivu k sobeckému chování, protože už nemusí čelit důsledkům svých rozhodnutí. Oslabuje morální hodnoty spojené s tradičním rodinným uspořádáním.

Přemýšlím dál, co třeba vliv feminismu? Jeho důsledky mohou podkopávat tradiční rodinu a role, na kterých byla po staletí postavena. Feminismus jako odpor k patriarchálnímu uspořádání společnosti podporuje individualismus na úkor rodinných hodnot, čímž stejně jako sociální stát narušuje tradiční uspořádání. Mění přirozené role mužů a žen, čímž oslabuje stabilitu rodiny jako základního stavebního kamene společnosti. Opět to může způsobovat, že jednotlivci (zde primárně ženy) kladou své osobní ambice a svobodu nad zájem rodiny a dětí. A stejně jako u sociálního státu. Žena nemusí být nutně zarytá feministka tu ideologii využít, ono mění myšlení i ten fakt, že „tam ten feminismus v tom světě je“.

… jaké jsou další vlivy, jsou silnější než tyhle?

To všechno se neprojevuje jen v demografii. Mění se i politika. U mladých lidí je dnes naprosto běžné, že ženy volí levicově a muži pravicově. V některých zemích je ten rozdíl tak výrazný, že se z toho stává reálný kulturní rozkol – viz ta Korea na začátku, a dle dat USA a Evropa [1] mohou následovat, vlastně celý svět západních demokracií. A my si tady v Česku zatím v klidu grilujeme a válíme se u bazénů, ale trendy jsou podobné – rostoucí individualismus, změny hodnot, pokles morálky a velká dávka nejistoty, co vlastně znamená být muž nebo žena a jakou má roli, jaká má práva a povinnosti.

Vtipné je se zeptat AI jak jsou v ČR zákonem zvýhodněni muži, a jak ženy.

Zvýhodnění žen:

Mateřská dovolená: Zákoník práce poskytuje ženám právo na mateřskou dovolenou v délce 28 týdnů (nebo 37 týdnů při vícečetném porodu). Otcové mají nárok na otcovskou dovolenou, ale ta je výrazně kratší (7 dní).

Ochrana těhotných žen: Zákoník práce zakazuje zaměstnavatelům propustit těhotné ženy a ukládá povinnost přizpůsobit pracovní podmínky jejich zdravotnímu stavu.

Zvýhodnění mužů:

Vojenská služba: Historicky byla povinná vojenská služba vyžadována pouze od mužů. I když povinná vojenská služba byla zrušena, tento aspekt může být vnímán jako nerovnost.

Muži jsou tedy zvýhodněni dle AI tím, že budou muset jít umřít do války, až nastane. I tohle, co mi AI odpovídá, ilustruje ten mainstream, ten problém, kvůli kterému je napsaný tento článek.

Když se na to dívám jako celek, přijde mi, že tenhle vývoj má svou logiku – jenže ne úplně šťastnou. Rozvolnila se pravidla, zbořily tradiční struktury, ale demolition staff nenabídl nic, co by fungovalo namísto toho. A tak vzniká chaos bez jasných nepsaných sociálních pravidel a morálních hodnot. V tomto světě se pak ztrácí důvěra, stabilita i chuť tvořit budoucnost.

Pro mě osobně z toho plyne, že je čas se znovu obrátit k hodnotám, které sice nejsou „moderní“, ale o to víc fungují: důvěra mezi mužem a ženou, ochota přijmout svůj díl zodpovědnosti (u obou pohlaví), schopnost obětovat pohodlí pro něco většího – třeba rodinu – bez negativních pocitů, bez výčitek a s vědomím, že pracuji na něčem větším a lepším. Neříkám, že se máme vrátit do 50. let, ale možná bychom si z té minulosti měli vzít víc, než jen retro styl a vinylové desky.

 

Zdroje:

[1] 

Financial Times

[2]

ChatGPT, jeho zdroje níže pod bodem 3

Česká republika – Odhadovaný vývoj podílu žen v řemeslných profesích

Rok	1975	1980	1985	1990	1995	2000	2005	2010	2015	2020	2025
Odhadovaný podíl žen (%)	3,0%	3,5%	4,0%	3,5%	3,3%	3,3%	3,4%	3,6%	3,8%	4,0%	4,5%

Poznámka: V bývalé socialistické éře byly ženy často zaměstnány napříč řadou technických a manuálních oborů, což se mohlo v některých segmentech projevovat relativně vyšším zastoupením v porovnání se západními zeměmi. Po roku 1990, kdy prošla ekonomika zásadní transformací, došlo u některých tradičně mužských profesí k poklesu i následnému pozvolnému růstu díky snahám o větší diverzitu. Uvedená čísla ilustrují tuto dynamiku, avšak konkrétní hodnoty se mohou lišit v závislosti na metodice sběru dat a definici „řemeslných profesí“ v daném sektoru.

Oba sady údajů demonstrují, že ačkoli se podíl žen v těchto oborech mírně zvyšuje, stále zůstávají extrémně nízké ve srovnání s celkovou mírou zaměstnanosti žen.

Česká republika – Specializované statistiky v řemeslných profesích

Podobná detailní segmentace podle jednotlivých řemesel není v České republice tak běžně publikována. Český statistický úřad a další agentury často uvádějí data v rámci širších kategorií (např. „technická zaměstnání“ či „stavebnictví“). Přesto je možné vyčíst určité trendy z existujících ročních přehledů, přičemž v některých obdobích (zejména během socialistické éry) bylo zastoupení žen v některých technických a manuálních oborech mírně vyšší.

Na základě dostupných informací lze připravit orientační modelový přehled:

Rok	2000	2005	2010	2015	2020
Zednictví (%)	3,0%	3,1%	3,3%	3,4%	3,5%
Instalatérství (%)	3,5%	3,6%	3,8%	4,0%	4,2%
Kamenictví/Těžba (%)	2,5%	2,6%	2,8%	2,9%	3,0%

I v tomto případě se jedná o odhady. Přístupy ke sběru dat a definice „řemeslných profesí“ se v průběhu let měnily, což značně komplikuje porovnání napříč dekádami.

[3]

ChatGPT a jeho zdroje níže na konci bodu

USA – Odhadovaný vývoj podílu žen v řemeslných profesích

Rok	1975	1980	1985	1990	1995	2000	2005	2010	2015	2020	2025
Odhadovaný podíl žen (%)	1,0%	1,5%	2,0%	2,5%	2,7%	3,0%	3,2%	3,4%	3,6%	4,0%	4,5%

Poznámka: V USA je celková míra zastoupení žen ve stavebním průmyslu (všech úrovní a funkcích) vyšší (obvykle okolo 10–12 %), avšak v přísně “řemeslných” či technických pozicích zůstává podíl výrazně nižší. Tento trend postupného růstu odráží širší snahy o diverzitu a inkluzi, avšak obory s vysokou fyzickou náročností či historicky mužsky orientované tradice zůstávají i přesto značně doménou mužů.

USA – Specializované statistiky v tradičně mužských stavebních řemeslech

Studie jako „Women in the Construction Trades: Earnings, Workplace Discrimination, and the Promise of Green Jobs“ (2015) a novější zprávy pod záštitou IWPR (např. „A Future Worth Building: What Tradeswomen Say“ z roku 2022)

Na základě trendů uvedených ve studiích lze ilustrativně představit orientační časový vývoj (pozn.: níže uvedená tabulka je syntézou dostupných informací, která chápe celkový vývoj; konkrétní rozčlenění do jednotlivých oborů je pouze modelové):

Rok	2000	2005	2010	2015	2020
Zednictví (%)	2,0%	2,2%	2,5%	2,7%	3,0%
Instalatérství (%)	2,5%	2,8%	3,0%	3,2%	3,5%
Kamenictví/Těžba (%)	1,5%	1,6%	1,8%	1,9%	2,0%

Tato tabulka vyjadřuje osamostatněné modelové odhady některých klíčových řemeslných profesí. V některých průzkumech se pro konkrétní profese uvádí ještě nižší hodnoty (například v tradičně „hmotnějších“ odvětvích, jako je kamenictví či těžba).

Zdroje:

a)      Institute for Women's Policy Research (IWPR)

b)      ILOSTAT

c)      Český statistický

[4]

Data worldbank

Birth rate, crude (per 1,000 people) - Czechia | Data

[5]

Tinder Experiments

You may think it is “unrealistic” that a girl who is say a 2 out of 10 is saying that you need to be six feet tall, six figure income, six pack abs and six inches or don’t bother even messaging her. That she wouldn’t even consider the average guy, her being well below average. But the truth is the top 5% of guys is willing to “hit it” with her. So she thinks she has a shot at landing that top 5% guy. So she ends up chasing the top 5% of guy hoping to catch him. Sadly for her she will find he “won’t commit” and “treats her bad”, etc. Sure he may go through the motions and words of commitment but really he is just “hitting it”. In reality that top 5% guy just is banging all the girls and only going to “hit it” and be in a “friends with benefits” with her and many other girls at once and will not commit to any girl. He will just keep banging all the girls. He is the top 5%. What is true for our 2 out of 10 example above is true for girls with higher (and lower) ratings as well. This is the current day dating landscape.

Looking towards the future. When the girl turns around 30+ or 40+ she will realize she can’t land that top 5% guy. She will start looking for an average guy to settle for and take care of her financially. She really is settling for this guy who she wouldn’t even consider years ago, but she must. She realizes she isn’t getting any younger and needs to make a move. So she settles and isn’t ever happy with the guy she settled for since she maybe could have had that top 5% guy, if she just had played her cards right. So she will be 80 years old have raised a family with a man she settled for. But in her heart wish for that top 5% guy who “hit it” a few times that maybe she could have had. That or maybe she will “not settle” and instead stay single likely for the rest of her life waiting to catch her top 5% prince. Both choices are crappy for her in the long run. Welcome to the present day dating market.

Tinder Experiments — Answering Questions and Criticisms Part II: A response to a criticism that mostly turned into a long post about OKCupid data from 2009 and 2014 | by worst-online-dater | Medium:

[6]

Youtube.com

https://www.youtube.com/watch?v=pVJlSNB_8Iw&t=129s

Jak jsem přišel o úctu ke starším lidem

Další příběh na stejné téma se odehrál velmi nedávno, při volbách do Europarlamentu, kde jsem jako obvykle seděl v komisi. Tradičně jsem neztrácel čas úvodním setkání v domě kultůry a sledováním hodinového videa o tom jak zpomalení herci členů zpomalené komise provádí zpomaleně úkony. Nepochybně se zde pracuje rychlostí nejpomalejšího článku komise. V reálu to ale bývalo jinak, paní z úřadu to měla dostatečně ošéfované a dostatečně na háku, že mi to vždy připadalo jako super brigáda si tam jít posedět... až doposud.

První zásek, který značil něco nestandardního, nastal v momentě, kdy jsem se šel zapsat na úřad, abych nemusel na to blbé hodinové video. Samosebou jsem tam šel zodpovědně ještě před tím videem, abych se nahlásil včas - idiot. Loni to šlo. Letos neměli k dispozici papír. Asi toaletní, když mě polonasraná paní poslala v pátek o půl třetí pryč, ať si přijdu až po tom oficiálním setkání v úterý. Ok. Přijel jsem další pátek a zapsal se. Paní z úřadu tam byla v té komisi napsaná jiná než obvykle, tak jsem se optal proč. Prý řeší jiné věci a je tam jiná paní. A ať přijdu hodinu předem. Jo, hodinu předem, tůdle nůdle, nejsem idiot. Příprava je na 15 minut max, pokud člověk není debil.

Další zásek nastal hned, jak jsem se dostavil cca 15-20 min. předem do volební místnosti. Hned jsem od předsedkyně i od paní z úřadu dostal ceres, že jdu pozdě a že si to pak budu celé uklízet. Zeptal jsem se, co je třeba ještě udělat - prý nic. Tak jsem jen poznamenal, že v tom případě tam nemusely chodit tak brzy a zeptal jsem se předsedkyně, jak jsme to vždy dělávali s tou původní paní z úřadu, protože tuhle babku (předsedkyni) si pamatuji již z několika předchozích voleb, kdy byla vždy naštěstí jen řadovým členem bez funkce a kdy se vždy chodilo až 15 minut předem. Jak jsem záhy pochopil z chaosu vznikajícího z její organizační snahy, bylo jasně patrné, že funkce měla na fungování babky značný vliv, a složitost funkce přesahovala její schopnosti.

Posadili mne vedle babky. Chtěla si povídat, chtěla vidět, co dělám na notebooku, furt mi tam super nenápadně čuměla. Chtěla si povídat pořád o všem, a hlavně chtěla předem řešit problémy, které nenastaly a téměř nikdy nenastanou a chtěla se předem připravit na jakoukoliv eventualitu, na kterou by mohla při plnění tohoto, vskutku herkulovského, úkolu, narazit. Řešila volební průkazy, které téměř nikdy nechodí, řešila trestance, řešila propadlé občanky, řešila platnost občanek. Teoreticky vyřešila, ne nevyřešila, teoreticky řekla velmi mnoho slov k těmto problémům, z kterých ani jeden nenastal, jako téměř nikdy nenastal co za svých účastí pamatuji. A kdykoliv nastala jakákoliv situace, která není "v manuálu", nastala panika. To mě neskutečně bavilo. Co dělat, když člověk není na seznamu? Babka začala automaticky nešťastně horečně hledat ve volebním zákoně a těch papírech. Vzal jsem si od člověka občanku a šel mu na rozpis na dveřích najít správnou komisi, jelikož měl jiný okrsek. Babka stále hledala, když jsem se vrátil na místo. Vůbec nereagovala na to, že jsem problém již za ni vyřešil, a stále si pouze nešťastně stěžovala, jak to tam není podchycené. Kráva nevděčná. Krom těchto občasných chaotických vložek také neustále přepočítávala volební účast. Asi tak každých dvacet minut. Kdo se kopal do zadku tak to počítal s ní, já jsem odmítl. Spočítám Vám to dvakrát, jednou večer a pak na konci, víc to počítat nebudu. Tak mi to začala počítat sama. S patnácti procenty se uspokojila a dala pak už mému seznamu pokoj. Fascinuje mne také, jak si babka co hovno slyší chce neustále povídat. Rozhovor jednoho o voze a druhý o koze byl extra vtipný, když jsem chtěl jít na večeři a jakožto předsedkyně se musím zeptat, tak jsem se zeptal: "můžu tedy dle domluvy jít teď na cca půlhodinu na večeři?" Odpověď po vteřině zaváhání, asi roztočení kola štěstí v mozku babky s možnými dotazy, zněla: "dvacet jedna procent". Komise ztichla, ženské na konci se pak začaly smát, já zopakovat otázku a konečně dostal relevantní odpověď. Už tehdy mi bylo naprosto jasné, že to počítání na konci, bude, s touhle babkou babiškou, peklo. Už proto jsem se optal na tuto skutečnost, jak to bude na konci, kdo jede na úřad (vždy tam totiž jezdil předseda a člověk z úřadu). Nyní babka mlčí a dělá, že se jí to netýká. Zapisovatelka řekla, že předseda a jeden z komise. Babka se ozvala proč tam jako musí ona? Zapisovatelka ji nakonec udolala, že ona musí, protože předseda podepisuje všechny papíry, tak musí. Uznala tedy, že tam dojde. DOJDE. Tak jsem se obětoval, že přivezu auto, a dovezu tam ji i tu z úřadu, že pojedeme tři, protože potom spěchám. Vyložím je před úřadem, pak zaparkuju a dojdu tam za nimi.

Přejděmež tedy do druhého dne voleb, kdy s blížícím se koncem babka stále intenzivněji přepočítávala volební účast a přerušovala tak celodenní psaní manuálu k postupu činností, který nastane ve 14:00, kdy se volební místnosti oficiálně uzavřou. Toto mě neuvěřitelně bavilo pozorovat. Píše seshora na papír pidi písmem, bod 1, uzavřít volební místnost. Bod 2 vysypat obálky z urny. Teď zásek a horečné přemýšlení, úplně se to otáčení zbylých mozkových závitů dalo vidět. Nato mezi body 1 a 2 nakreslila takovou obrovskou vsuvku, a do ní vepsala: po kontrole zapečetění urny odpečetit urnu. Pokračovala dalšími body přičemž se stále vracela a vpisovala např. ještě před bod 1 (kam se nic nevešlo), bod 0 zkontrolovat, zda nejsou lidé před volební místností. Papír měla chaoticky popsaný zhruba do poloviny, a v tom, co jí tam vzniklo za čmáranici, by se ani prase nevyznalo. Podotýkám, že měla popsanou necelou polovinu procesu, právě kvůli tomu, jaké zanedbatelné věci se rozhodla nezanedbat.

Co mne opravdu v dnešní době zaráží, je fakt, že každý, ale opravdu každý, kdo má do prdele díru, má na cokoliv jasný názor a téměř za každých okolností ho považuje za jediný správný. Toto bylo i zde v komisi. Domluvit se na čemkoliv, bylo nemožné. Proto jsem do diskuse nevstupoval, protože jsem viděl jak to dopadlo s jinými a spíš jsem čekal, až se neshodnou a přijdou s dotazem za mnou. Díkybohu to tak celkem fungovalo. Moje návrhy jak co dělat většinou vzali, jen ta babiška blbá ne. Vše třikrát kontrolovat, všechny kontroly kontrolovat a kontrolovat i ty co kontrolují, a ještě by měl někdo kontrolovat ty co kontrolují ty kontrolované co kontrolují ty kontroly. Řekl jsem jí, že to je zbytečné. Začala plkat a rozhazovat rukama asi jako když ten její estébák rozhazuje prachy daňových poplatníků. Už jsem do další diskuse nevstupoval. Ve dvě jsem začal dělat jak jsem měl za nejlepší a babka po úvodní snaze o organizaci zjistila, že je lepší, když bude kontrolovat. Než si dočetla návod, měl jsem místnost zavřenou, urnu odpečetěnou, obálky vysypané a napočítané. V tu chvíli chtěla použít její systém na třídění, který začala připravovat, ale který jsem naprosto úmyslně odingnoroval a začal to dělat po svém. Vstupovala do toho plky jak to bude chaos a jak to bude blbě, a že to takhle nejde a na stoly se to nevejde. Chaos to nebyl, blbě to nebylo, a na stoly se to vešlo. Přestala plkat a kontrolovala. Pak paní z úřadu nevěděla, jak to zapisovat do toho programu, že jí to nejde. Tak jsme to vyplňovali spolu. Jeden zásek jsme měli oba, ale to měli v tom programu prostě blbě nazvané, a tak když to poprvé neprošlo, podruhé mi došlo, co tím asi mysleli, a už to zahlásilo, že bez chyb. Uložit na flashku, vytisknout vše a podepisovat. Letos bylo hodně stran, takže i hodně podpisů. Dva hlavní úřední souhrnné papíry a pak čtyřicet dalších se stranami a volebními uskupeními. Posílali jsme si papíry dokola a podepisovali jak na běžícím páse. Zahlásil jsem, ať to babiška zkontroluje, já mám podepsáno vše, a jdu pro auto, ať přijedu před vchod, aby se nemusela belhat babka plesnivá moc daleko. Předjel jsem před vchod, přišly, a jeli jsme. U průmky jsem projel kolem zákazu vjezdu, žluté vestě jsem nahlásil, že jsme volby, že jedu k magistrátu, že paní špatně chodí, a oni že teda můžeme. Babka se v tu chvíli jala energicky vystupovat se slovy, že to ona dojde ten kousek, a že to není problém. Tak jsem jí řekl, ať ty dveře zavře, že popojedeme ještě. Vyložil jsem je a šel parkovat. Přišel jsem pak nahoru na magistrát do té zasedačky, kde čekaly, a přidal jsem se. Za pár minut vyšel chlapík, a zahlásil, že je to sice v pořádku jako takové, ale že jaksi chybí podpis na jednom ze dvou papírů. Boha jeho mě asi jebne. Babka začala nadávat jak je to nezodpovědné a čí to je a to je hrozné a to musíme zpět. Chybějící podpis nebyl můj, ani jení, aní té z úřadu co tam jela s námi. Když jsme popošli bokem, navrhnul jsem podpis zfalšovat, ale když jsem opět viděl z posledních sil se točící mozkové závity, řekl jsem, že tedy jedeme zpět. Přijeli jsme zpět, absentující podpis jedné ženské doplněn a jedeme znovu. Přijeli jsme znovu, vyložil jsem babku, a ještě než jsem zaparkoval a došel nahoru už šla dolů s tím, že hotovo, v pořádku. Tak jsme jeli zpět to celé rozpustit a ukončit. Předesílám, že jsem už v tu chvíli byl asi půl hodiny za plánem odjezdu. Když jsme přijeli, babiška vyskákala schody, a jala se rozpouštět komisi. Zapisovatelka chtěla po babce protokol o předání. Babce málem leknutím vypadly zuby, a začala plkat a nadávat, že to jí nikdo neřekl, to jí nikdo nedal, to nemohla vědět. Sklopil jsem hlavu v duchu začal brečet nad lidskou blbostí. Zapisovatelka řekla, ať už jedu pryč, když spěchám a už máme extra zpoždění, že jí tam doveze napotřetí radši sama.

Poděkoval jsem, a vyrazil na nemožnou misi. 15:55 odjet od volební místnosti v TP, a v 17:00 být připraven v Praze v hospodě s materiály na kamarádovu rozlučku se svobodou. Dorazil jsem tam hlavně díky mojí Máše v 17:03 a budoucí ženich asi pět minut po mně, nakonec vše klaplo. Až tedy na dojem a zážitek z těch voleb...

J

Jak jsem jsem začal přicházet o úctu ke starším lidem

Bylo nebylo, vše začalo pracovní cestou, do Bratislavy, kde jsem nikdy nebyl, a v rámci minimálního volného času jsem si i centrum celkem užil. Počasí mi přálo, čas jsem si urval, pivo tam dobré měli, šíšu taky, a i na ty Slovenky se příjemně koukalo. Kdy se to posralo, byla cesta zpět do Prahy. Na vlak jsem došel relativně brzy, ale vlak již stál na nástupišti, tak jsem si šel rovnou sednout. Z online nákupu lístku jsem tušil, že bude vlak relativně plný. Jel jsem střední třídou RegioJetem, sedačky tedy po dvou, a za sebou, jako v autobusu...

Sedl jsem si na své místo a uklidil batoh s věcmi a šel si na záchod převléknout košili, neb jsem tu aktuální měl z venkovního super počasí super propocenou. Když jsem se vrátil, přišla tam akorát spolusedící - odhaduji tak 70-80 let slovenská babka. Hned se hrnula k okénku a ptala se jestli má správný lístek k okénku, řekl jsem, že určitě ano a pustil ji tam. Začala si tam rovnat věci a zatím byl klid. Vyndal jsem si počítač a vlak se začínal plnit. Paní započala nenásilně konverzaci tématem "óó jak mě bolí nohy" tak jsem zdvořilostně odpovídal, s myšlenkou, že sedím v tichém oddíle, tak snad bude za chvíli, až se rozjedeme, klid. Vlak se rozjel, a paní také. Od bolestí nohou přešla na dnu a cukrovku. A že nemůže pít. Tak jsem ji politoval a otočil zpět hlavu k počítači. Viděl jsem, jak se tam otáčí také a zkoumá co dělám. Evidentně to vyhodnotila jako něco podřadného, a tak začalo drsnější téma - jak má už x let rakovinu, a kolik už měla ozařování a jak se jí po této zkušenosti mění stolice. Kousl jsem se, a opět ji politoval, bábu zasranou. Stevard nám rozdával vody, tak jsem ho rovnou zastavil s předtuchou, že babka bude mít výdrž, a požádal ho o změnu místa za jakékoliv jiné volné. Řekl, že to prověří, ale že je pravděpodobně vlak úplně plný. Mého dotazu (který neslyšela), využila babka a začala spílat stevardovi, že ještě nenosí tisk. Prosebným výrazem jsem se přidal ať proboha přinese tisk, snad to tu saň na chvíli nakrmí. Na vlně "jaktože nemají slovenské noviny" a ať už "sakra přinesou tisk" jsme jeli dalších pár desítek minut než spílání přerušil telefonát. Znáte takový ten zvuk, kdy reproduktor má za úkol reprodukovat hlasitěji, než je schopen zvládnout? Takové to charakteristické praskání? Ano, tak takto se projevoval telefon Alcatel této paní. Podotýkám v tichém oddíle. Cestující vzdálení i více než 5 řad se otáčeli a hledali očima zdroj toho smrtelného zvuku telefonu. Museli vydržet hledat asi tak 5 zazvonění, než paní procitla z monologu, který ke mně stále vedla, ač jsem již byl otočen k notebooku a na čele měl virtuální cedulku "ignoruji tě". Nevím, jak to udělala, ale naprosto plynule přešla v rozhovor do telefonu, navázala u služeb ve vlaku, a pak se nejbližší tři řady dozvěděly o problémech její dcery s muži. O problémech její dcery s fakanem. O problémech její dcery s prací. Když se patrně dcera vyčerpala a hovor byl ukončen, paní opět plynule přešla na monolog do mého pravého ucha. To mne překvapilo a otočil jsem se na ni, načež zareagovala, a hned začala opakovat rozhovor s dcerou. Patrně proto, že jsem slyšel pouze její polovinu, tak mi chtěla doplnit informace i od dcery. Stevard jí přinesl časopis. Samozřejmě to bylo špatně a bylo to komentováníhodné, protože to bylo česky a ne slovensky. Zeptal jsem se stevarda opět na volné místo. Potvrdil, že vlak je plný, takže bohužel. Zeptal jsem se, jak by se tvářil na to, kdybych si šel s notebookem sednout na hajzl a zamknul se tam a rovnou jsem o tom začal přemýšlet. Babka našla nějaký zajímavý titulek a sklapla. Vydrželo to asi minutu, než se začala na mě domáhat odpovědi, kdy budou roznášet nápoje. Odvětil jsem, že dotaz musí směřovat na odpovědnou osobu, jíž já nejsem. Na to se optala, zda mi nevadí jestli si odloží. Nechápaje, co má na mysli, jsem s obavou odvětil že nevadí, snad jen ze zvědavosti co si bude odkládat, pač už toho moc nebylo co by odložila aniž by vzbudila pozdvižení a připravila mne o erekci minimálně do Vánoc, roku 2022. Paní si tedy sklopila stoleček, rozmáchla se rukou, a sundala si vlasy. Samozřejmě tedy příčesek, a za začínajícího monologu o vypadávání vlasů po chemoterapii začala tu chcíplou dlouhosrstou krysu na stolku rozčesávat. Byl jsem v šoku asi jako ta malá pinda Greta Thubergová kdyby ji přivezli s várkou uhlí do Chudeřic do elektrárny. Když jsem se vzpamatoval, požádal jsem ji o klid, s důvodem, že musím pracovat. Ten důvod orálně označila za platný, ale z chování v následujících deseti vteřinách se dovozuji, že ho za platný nepovažovala, nebo měla problém udržet naštěstí nikoliv moč a stolici, ale myšlenku. Zkontrolovala obsah mého displeje a začala vyprávět o práci a jejích životních zkušenostech. V tomto momentě jsme přijížděli do Brna a já seriozně uvažoval o vystoupení z vlaku a koupi dalšího lístku na jiný vlak. Zhodnotil jsem finanční náročnost a šanci, že si v dalším vlaku sednu. Tak jsem zůstal sedět. Přišel pohunek s nápoji. Babka s cukrovkou, co nemůže alkohol, si objednala dvoudecku bílého a začala mi vyprávět o práci ve vinárně, kterou samozřejmě také zažila. Požádal jsem znovu o klid, a znovu jsem byl ignorován. Vyndal jsem si tedy sluchátka a nacpal je do uší. Pomohlo to v subjektivním ztišení babky, nikoliv však k zastavení produkce. Další srdceryvná prosba jejího mobilu o ztlumení hlasitosti vyzvánění. Nějaká kamarádka volala. Super. Narval jsem špunty do uší hlouběji. Když skončil telefonát, babka se na chvíli zarazila, že na ní nikdo nereaguje, protože opět z telefonátu plynule přešla na hovor "v plénum", a proto mě začala šťouchat do ramene, aby si vynutila nějakou reakci. No doprdele, to už je snad moc, ne? Otočil jsem se na ni, posbírajíc zbytky sebeovládání a místo věty "ty krávo zasraná, dej mi už konečně pokoj" jsem řekl "nezlobte se, ale já opravdu potřebuji pracovat". Pár minut vydržela zticha načež si poručila další dvojku bílého a kelímek kávy od kolemjdoucího stevarda, který se mi nyní už nepokrytě smál do ksichtu, co jsem to vyfasoval za spolucestující. Poté, co objednávku přinesl a vyslechl si, jak to víno není dobré se jala vyprávět opět o práci ve vinárně. Beze slova jsem přitlačil sluchátka opět hlouběji. Trochu se divím, že jsem se jimi už nesetkal uprostřed hlavy. Za pár minut bylo to nedobré víno pryč, a opět se rozhlížela, koho by potěšila svým životních příběhem. Opět to padlo na mě, a ač jsem měl sluchátka a psal na notebooku, nezastavilo ji to. Opět náklonem hlavy zkontrolovala, že nedělám nic důležitého, (rozuměj: téměř mi strčila hlavu až před obrazovku) a začala polemizovat o problémech, proč má dcera takové životní problémy. Odpověděl jsem už ironicky, že "každý svého štěstí strůjcem" a tak aby to bylo extra vidět, jsem vyndal a opět nasadil špunty do uší. Stále mluvila. Ignoroval jsem ji. Nějakou dobu jsem vydržel nijak nereagovat na její podněty, ale pak přišlo něco, na co nereagovat nešlo. Ona mi vylila půl kelímku teplého kafe na nohu. Okamžitě výkřiky ježiš a marija a to se musí rychle vysušit a vyprat a a a. Vsadím se, že to ta svině udělala schválně. Otočil jsem hlavu jak nejpomaleji to šlo, (abych si stihl v duchu třikrát zopakovat že ženy se nebijou, a starší ženy se  také nebijou) a řekl jsem, ať to neřeší, že je mi to jedno, a že to pračka vypere. Samozřejmě, že to bylo k ničemu. V momentě, kdy už měla vytažené kapesníčky a už už mi téměř polévala nohu vodou z flašky, asi aby tu ropnou skvrnu co nejdříve sanovala, jsem vstal, a šel na WC. Soucitné pohledy ostatních cestujících mne provázely cestou uličkou, jako pohledy spoluvězňů na chlapíka, který prochází věznicí a jde právě na svobodu. Pokud je na stupnici nasranosti maximum deset bodů, stoprocentně mám nyní sedmnáct. Sedl jsem si na záchodě na mísu, osušil nohu, omyl si hlavu a seděl a přemýšlel. Už budeme skoro v Pardubicích, už jen hodinu, to už přece zvládnu, za vraždu je přece deset až osmnáct let. Nádech a šel jsem si po odpočinku sednout zpět. Až do Pardubic se mi omlouvala. Po Pardubicích se ale stalo něco nádherného, ta babka asi po čtyřech deckách vína, které nesmí, protože by jí doktoři chtěli uříznout nohu od cukrovky, usnula. Drobné chrápání mě už nemohlo vyhodit z rovnováhy. Babka se probudila díkybohu až asi čtvrthodinu před Prahou dalším kulervoucím kraválem, kterým se snažil její Alcatel simulovat zvonění. Když skončil telefonát, šel jsem preventivně na wc, kde jsem vydržel asi deset minut, a poté se rovnou sbalil a šel čekat posledních pět minut ke dveřím. 

Naprosto psychicky vyčerpaný jsem se vysypal z vlaku, a šel zážitek spláchnout třemi panáky v rychlém sledu, abych v mozku zničil těch pár neuronů, které zaznamenaly tuto zkušenost. Sice jsem tuto cestu z pekla přežil, ale můj vztah ke starším lidem tímto zážitkem o dvě úrovňe klesl.

J

Jak koupit byt od města?

Člověk by na první poslech téhle otázky řekl, že to je banalita, ale zas tak úplná to není, i s ohledem na to, kolik známých se mne ptalo na postup a průběžné stavy. Jak mne to vůbec napadlo kupovat od města? Nebyl to úplně záměr, ale co se Prahy týče, tak v letech 2016 - 2018 se šance pořídit byt za +- akceptovatelnou cenu na standardním trhu limitně blíží nule. Takže mne napadly exekuční dražby. Tam jsem byl i na jedné prohlídce, ale víc cigaretami načichlý byt jsem v životě neviděl a necítil, navíc ani vyvolávačka nebyla zas tak nízko. Jinak vybavení bytu nula, hnus, vše k vyhození. Pak tedy jsem narazil na dražby od městské části. To už vypadlo seriózněji. Dle fotek byty vypadaly také v ne moc super stavu, ale alespoň vyvolávací cena se zdála být nízko, cca na třetině až polovině tržní ceny. Vyhlédl jsem si tři zajímavé byty. 

První co bylo třeba udělat, byla registrace na online portál dražeb, kde chtěli i vyplnit formulář a ověřit . Ověření podpisu na listině na každém Czechpointu za 30 korun, pak scan a poslat elektronicky. Další na řadě bylo připojit se ke konkrétním aukcím abych viděl detaily. Například vzorová smlouva, znalecký posudek, různé třeba plány půdorysů a informace od města. Poté byly na řadě prohlídky bytů a případné složení kauce. Prohlídky se konaly ve dvou různých termínech, k mojí smůle jsem první prošvihl, a na druhý jsem měl být v zahraničí. Účast na prohlídce je totiž pro účast na vlastní aukci nezbytná. Zavolal jsem si na úřad a zjistil, že osobní účast netřeba. Stačí když tam přijde kdokoliv, kdo to vyplní za mne mými údaji. Ok, to by šlo. Zařízeno. Tohle se konalo pokud se pamatuji necelý měsíc před vlastním termínem aukce. A kauce musela být také složena do nějakého termínu před začátkem aukce - cca 14 dní před, stejně jako vyplněný formulář s ohlášením účasti v aukci poslaný nebo podaný na městskou část, pokud se pamatuji (vše jsem poslal doporučeně poštou). Kauce je vratná okamžikem, kdy aukci nevyhrajete. Takže netřeba se bát, že tak peníze zůstanou viset. Vrátili je opravdu za několik dní po skončení aukcí. Každopádně, po prohlídkách jsem už věděl, o který byt mi půjde. Spočítal jsem si jednoduše návratnost investice dle měsíčního nájmu = maximální částku, do které budu ochotný dražit. Co se Prahy týče, tak návratnost pod 20 let je slušná, pod 15 je to už celkem výhra. Ale samozřejmě hodně záleží na lokalitě. Spočítal jsem si tedy max částku, kam až půjdu, na cca 16ti letou návratnost. 

Vlastní dražba. Je to elektronická dražba na aukčním portále, probíhala dva dny, nicméně největší aktivita je samozřejmě ke konci. Konec aukce je stanoven na určitý den a určitou hodinu, ale s tím, že když někdo udělá poslední příhoz v posledních např dvou minutách, tak se konec aukce o další dvě minuty natáhne. Tzn. konec v 15:00 nastane pouze tehdy, když nikdo v 14:58-15:00 nepřihodí. Takže očekávatelně se to protáhlo. Nicméně ne o dlouho, cca půl hodiny navíc to trvalo. Strategii přihazování nechám na každého uvážení, ale co jsem viděl, tak většina dražitelů se neustále přehazovala o minimální příhoz, který byl nastaven na 5tis. CZK. Já k tomu přistoupil jinak. Nakonec tedy jsem to i vyhrál, a i před svým maximem, což mne potěšilo, dostal jsem se tak na návratnost cca 15,5 roku, což je super. Přišlo oznámení o skončení aukce s potvrzením vítězné nabídky. Následné kroky visí na prodejci. Kde tedy už přejdeme od faktického a suchého popisu k vyprávění, které je mi vlastní, a to pod vlivem lehké nasranosti :)

Vrátily se mi kauce z bytů, kde jsem nevyhrál, a čekal jsem na kroky města. Aukce skončila 2.8.. Tuším, že tam byla ještě podmínka poslat potvrzení o vítězství v aukci na městskou část - což jsem hned provedl. Koncem srpna jsem totiž volal na město, jestli by mi nemohli nastínit další průběh s časováním...čekalo se na podpisy zastupitelstva. Během srpna se tedy vůbec nic nedělo, inu úředníci z našich daní musí také odpočívat. Zhruba v září mi pak tedy přišel od města dopis, že mě registrují jako vítěze, a že mne osloví jejich právní firma s domluvením detailů k podpisu smlouvy. Díkybohu tam byly kontakty na uvedenou firmu. Mezitím jsem si předjednal hypotéku. Takže před koncem září jsem nečinné právníky oslovil sám. Ano, určitě si čas udělají další týden a že se ozvou (tak jasněě, věřím Vám, jako bych byl idiot a nikdy nic neřešil se státní institucí a na ně napojenými subjekty). Naštěstí jsem se prozřetelně zeptal na detaily ke smlouvě, možnosti jak tam zabudovat hypotéku a jedno paré smlouvy pro banku atd. No hypotéku klasicky nelze, protože město neumožňuje si tam dát zástavní smlouvu s návrhem na vklad na katastr. No s tím jsem trochu počítal, protože jsem vzor smlouvy viděl už u aukce. Takže jsem s bankou vymyslel dočasnou směnku, kterou podepíšu, a bude vratná oproti pak zástavě na ten byt. Je to trochu složitá oklika, ale jde to tak vyřešit. Z tohohle lze krásně vidět, že město nechce prodávat obyč. lidem, ale jen těm, kteří peníze za ten byt mohou vytáhnout "z kapsy". Kdokoliv kdo to chce řešit hypotékou, má tedy potenciální problém. K těm právníkům jsem se tedy nakonec dovolal a domluvil termín návštěvy a podpisu smlouvy, kde jsem měl dostat/nechat si poslat i platební příkaz. To bylo někdy před polovinou října. Podepsal jsem, dostal jedno paré pro banku, a nechal si příkaz poslat poštou (protože jsem si myslel, že to bude lepší, že banka taky může mít nějaké zdržení atd. - ona ta smluvní pokuta propadnutí kauce, když to člověk neuhradí do 30 dnů, je celkem mazec). Takže jsem čekal na dopis a jednal s bankou. K mému překvapení se za týden ozvali právníci, že tam posrali nějaké číslo pozemku pod domem, resp. katastrální území, a že se to musí celé předělat znova. Ale že to nevadí, že mi stejně ten příkaz ještě ani neposlali. Ach jo. Chci tedy aby to udělali do dvou dnů, a řekl jsem, že pak nebudu v ČR, a že mě to celkem mrzí, ale fakt mohu jen dva další dny. Kupodivu to udělali a někdy těsně před koncem října jsem podepsal, příkaz si vzal do ruky a šel do banky. Svou část jsem poslal hned ještě v říjnu, to od banky prošlo 10.11.. Takže čekám co město. Protože si vymínili, že to na katastr dávají oni, ač tedy vkladový poplatek chtěli po mně. Nelogické, ale bohužel realita (takto to dříve nebylo - toto vymyslel soudruh Bureš, aby vytáhl z lidí i tu tisícovku navíc). Denně online nahlížím do katastru, nadrbaný jak stepní koza. Po 14 dnech jsem lehce nasrán a volám na město, kde to vázne. Paní mne hned zpražila, že co jako očekávám, že to budou dávat na katastr, když to není zaplacené. Lehce znejistěn se ptám, co jako není zaplacené. Ona že evidují jen platbu od banky. Divím se a říkám, že mám před sebou banking a jejich příkaz, a že číslo účtu mám správně. Ona přinasraná, že se tedy ještě podívá. Říkám, že jsem poslal už v říjnu. Ona říká, ano, tak to tu máme. Takže je to vše. Tak si počkejte, předáváme to na podpis na město a pak to jde na katastr. Ptám se, co opět podepisují, když to už podepisovali v září. Prý to musí podepsat zase nějaký vedoucí odboru. No doprdele už, ok. Někdy před polovinou prosince jsem nasrán volal opět. Očekávatelně se na mně paní obořila, že co jako očekávám, když se to začalo zpracovávat až koncem listopadu. Tak jsem jí stejným tónem odpověděl, že se to začalo řešit pouze a jen kvůli tomu, že jsem jí volal já sám, a že díky tomu ona zjistila, že už jim tam leží ty peníze pár týdnů a že oni nekonají. Opět jsem se nedočkal ani vlídného slova nebo nedejbože omluvy, že něco opomenuli. Řekl jsem, že tedy už budu pouze mlčet a čekat, že se to asi očekává. Před koncem roku mi přišlo konečně avízo z katastru, že to vložili 22.12.. No super. Tak hned v lednu jsem je začal otravovat, že bych rád už klíče, abych si ten byt mohl připravit. Kupodivu s tím neměli problém, že když už je to na katastru, tak správní firma mi klíče dá. Těm to bylo úplně buřt, a myslím, že kdyby tam přišel kdokoliv, a řekl, že jsem já, tak ty klíče dostane. Profesionalita hadr. Podepsat předávací protokol a adios. Dali mi ještě info, že poslední člověk tam byl cca před 4,5 rokem, a ať si tedy vyřeším rychle nový elektroměr, ať neplatím znovu poplatek za připojení nového místa(to je 5 let období). Což jsem zjistil pak od PRE, že kecali, už to bylo 6 let. No neva. Během ledna a února jsem si to tam navrátil do použitelného stavu, a v polovině února měl už konečně výpis z katatru, kde jsem byl vlastníkem. Nutno dodat, že jsem už na bance musel žádat o odklady, z důvodu nečinnosti města, s čímž ale neměli problém. Do konce února jsem našel nájemníky, a vypadá to zatím na happyend. Už jsem podal i zástavu na katastr, když už je to moje. Teď ještě, aby mi banka vrátila tu směnku... :)

Shrnutí. Není to pro každého, je to prostě trochu "voser". Chce to mít peníze bokem, protože tohle TRVÁ. Městu vše TRVÁ, a co si neohlídáte sami, tak STÁT to neudělá. Pro ilustraci - zaplatil jsem tři splátky hypotéky, než jsem vůbec dostal vyrozumění z katastru, že to je moje - to vše kvůli městu. Na vše mají externí firmy, město samo nedělá téměř nic, v podstatě to jen jaksi "koordinuje". Ale za tu úsporu na ceně to v součtu asi stojí. Časově tedy vyhledání nabídky a prohlídky až po výpis z katastru se mnou jako vlastníkem: 7 měsíců.

Doufám, že ty info třeba někdy někomu k něčemu budou, mě byly k tomu, že jsem si zas jednou procvičil psaní... ;)

J