Jak jsem přišel o úctu ke starším lidem

Další příběh na stejné téma se odehrál velmi nedávno, při volbách do Europarlamentu, kde jsem jako obvykle seděl v komisi. Tradičně jsem neztrácel čas úvodním setkání v domě kultůry a sledováním hodinového videa o tom jak zpomalení herci členů zpomalené komise provádí zpomaleně úkony. Nepochybně se zde pracuje rychlostí nejpomalejšího článku komise. V reálu to ale bývalo jinak, paní z úřadu to měla dostatečně ošéfované a dostatečně na háku, že mi to vždy připadalo jako super brigáda si tam jít posedět... až doposud.

První zásek, který značil něco nestandardního, nastal v momentě, kdy jsem se šel zapsat na úřad, abych nemusel na to blbé hodinové video. Samosebou jsem tam šel zodpovědně ještě před tím videem, abych se nahlásil včas - idiot. Loni to šlo. Letos neměli k dispozici papír. Asi toaletní, když mě polonasraná paní poslala v pátek o půl třetí pryč, ať si přijdu až po tom oficiálním setkání v úterý. Ok. Přijel jsem další pátek a zapsal se. Paní z úřadu tam byla v té komisi napsaná jiná než obvykle, tak jsem se optal proč. Prý řeší jiné věci a je tam jiná paní. A ať přijdu hodinu předem. Jo, hodinu předem, tůdle nůdle, nejsem idiot. Příprava je na 15 minut max, pokud člověk není debil.

Další zásek nastal hned, jak jsem se dostavil cca 15-20 min. předem do volební místnosti. Hned jsem od předsedkyně i od paní z úřadu dostal ceres, že jdu pozdě a že si to pak budu celé uklízet. Zeptal jsem se, co je třeba ještě udělat - prý nic. Tak jsem jen poznamenal, že v tom případě tam nemusely chodit tak brzy a zeptal jsem se předsedkyně, jak jsme to vždy dělávali s tou původní paní z úřadu, protože tuhle babku (předsedkyni) si pamatuji již z několika předchozích voleb, kdy byla vždy naštěstí jen řadovým členem bez funkce a kdy se vždy chodilo až 15 minut předem. Jak jsem záhy pochopil z chaosu vznikajícího z její organizační snahy, bylo jasně patrné, že funkce měla na fungování babky značný vliv, a složitost funkce přesahovala její schopnosti.

Posadili mne vedle babky. Chtěla si povídat, chtěla vidět, co dělám na notebooku, furt mi tam super nenápadně čuměla. Chtěla si povídat pořád o všem, a hlavně chtěla předem řešit problémy, které nenastaly a téměř nikdy nenastanou a chtěla se předem připravit na jakoukoliv eventualitu, na kterou by mohla při plnění tohoto, vskutku herkulovského, úkolu, narazit. Řešila volební průkazy, které téměř nikdy nechodí, řešila trestance, řešila propadlé občanky, řešila platnost občanek. Teoreticky vyřešila, ne nevyřešila, teoreticky řekla velmi mnoho slov k těmto problémům, z kterých ani jeden nenastal, jako téměř nikdy nenastal co za svých účastí pamatuji. A kdykoliv nastala jakákoliv situace, která není "v manuálu", nastala panika. To mě neskutečně bavilo. Co dělat, když člověk není na seznamu? Babka začala automaticky nešťastně horečně hledat ve volebním zákoně a těch papírech. Vzal jsem si od člověka občanku a šel mu na rozpis na dveřích najít správnou komisi, jelikož měl jiný okrsek. Babka stále hledala, když jsem se vrátil na místo. Vůbec nereagovala na to, že jsem problém již za ni vyřešil, a stále si pouze nešťastně stěžovala, jak to tam není podchycené. Kráva nevděčná. Krom těchto občasných chaotických vložek také neustále přepočítávala volební účast. Asi tak každých dvacet minut. Kdo se kopal do zadku tak to počítal s ní, já jsem odmítl. Spočítám Vám to dvakrát, jednou večer a pak na konci, víc to počítat nebudu. Tak mi to začala počítat sama. S patnácti procenty se uspokojila a dala pak už mému seznamu pokoj. Fascinuje mne také, jak si babka co hovno slyší chce neustále povídat. Rozhovor jednoho o voze a druhý o koze byl extra vtipný, když jsem chtěl jít na večeři a jakožto předsedkyně se musím zeptat, tak jsem se zeptal: "můžu tedy dle domluvy jít teď na cca půlhodinu na večeři?" Odpověď po vteřině zaváhání, asi roztočení kola štěstí v mozku babky s možnými dotazy, zněla: "dvacet jedna procent". Komise ztichla, ženské na konci se pak začaly smát, já zopakovat otázku a konečně dostal relevantní odpověď. Už tehdy mi bylo naprosto jasné, že to počítání na konci, bude, s touhle babkou babiškou, peklo. Už proto jsem se optal na tuto skutečnost, jak to bude na konci, kdo jede na úřad (vždy tam totiž jezdil předseda a člověk z úřadu). Nyní babka mlčí a dělá, že se jí to netýká. Zapisovatelka řekla, že předseda a jeden z komise. Babka se ozvala proč tam jako musí ona? Zapisovatelka ji nakonec udolala, že ona musí, protože předseda podepisuje všechny papíry, tak musí. Uznala tedy, že tam dojde. DOJDE. Tak jsem se obětoval, že přivezu auto, a dovezu tam ji i tu z úřadu, že pojedeme tři, protože potom spěchám. Vyložím je před úřadem, pak zaparkuju a dojdu tam za nimi.

Přejděmež tedy do druhého dne voleb, kdy s blížícím se koncem babka stále intenzivněji přepočítávala volební účast a přerušovala tak celodenní psaní manuálu k postupu činností, který nastane ve 14:00, kdy se volební místnosti oficiálně uzavřou. Toto mě neuvěřitelně bavilo pozorovat. Píše seshora na papír pidi písmem, bod 1, uzavřít volební místnost. Bod 2 vysypat obálky z urny. Teď zásek a horečné přemýšlení, úplně se to otáčení zbylých mozkových závitů dalo vidět. Nato mezi body 1 a 2 nakreslila takovou obrovskou vsuvku, a do ní vepsala: po kontrole zapečetění urny odpečetit urnu. Pokračovala dalšími body přičemž se stále vracela a vpisovala např. ještě před bod 1 (kam se nic nevešlo), bod 0 zkontrolovat, zda nejsou lidé před volební místností. Papír měla chaoticky popsaný zhruba do poloviny, a v tom, co jí tam vzniklo za čmáranici, by se ani prase nevyznalo. Podotýkám, že měla popsanou necelou polovinu procesu, právě kvůli tomu, jaké zanedbatelné věci se rozhodla nezanedbat.

Co mne opravdu v dnešní době zaráží, je fakt, že každý, ale opravdu každý, kdo má do prdele díru, má na cokoliv jasný názor a téměř za každých okolností ho považuje za jediný správný. Toto bylo i zde v komisi. Domluvit se na čemkoliv, bylo nemožné. Proto jsem do diskuse nevstupoval, protože jsem viděl jak to dopadlo s jinými a spíš jsem čekal, až se neshodnou a přijdou s dotazem za mnou. Díkybohu to tak celkem fungovalo. Moje návrhy jak co dělat většinou vzali, jen ta babiška blbá ne. Vše třikrát kontrolovat, všechny kontroly kontrolovat a kontrolovat i ty co kontrolují, a ještě by měl někdo kontrolovat ty co kontrolují ty kontrolované co kontrolují ty kontroly. Řekl jsem jí, že to je zbytečné. Začala plkat a rozhazovat rukama asi jako když ten její estébák rozhazuje prachy daňových poplatníků. Už jsem do další diskuse nevstupoval. Ve dvě jsem začal dělat jak jsem měl za nejlepší a babka po úvodní snaze o organizaci zjistila, že je lepší, když bude kontrolovat. Než si dočetla návod, měl jsem místnost zavřenou, urnu odpečetěnou, obálky vysypané a napočítané. V tu chvíli chtěla použít její systém na třídění, který začala připravovat, ale který jsem naprosto úmyslně odingnoroval a začal to dělat po svém. Vstupovala do toho plky jak to bude chaos a jak to bude blbě, a že to takhle nejde a na stoly se to nevejde. Chaos to nebyl, blbě to nebylo, a na stoly se to vešlo. Přestala plkat a kontrolovala. Pak paní z úřadu nevěděla, jak to zapisovat do toho programu, že jí to nejde. Tak jsme to vyplňovali spolu. Jeden zásek jsme měli oba, ale to měli v tom programu prostě blbě nazvané, a tak když to poprvé neprošlo, podruhé mi došlo, co tím asi mysleli, a už to zahlásilo, že bez chyb. Uložit na flashku, vytisknout vše a podepisovat. Letos bylo hodně stran, takže i hodně podpisů. Dva hlavní úřední souhrnné papíry a pak čtyřicet dalších se stranami a volebními uskupeními. Posílali jsme si papíry dokola a podepisovali jak na běžícím páse. Zahlásil jsem, ať to babiška zkontroluje, já mám podepsáno vše, a jdu pro auto, ať přijedu před vchod, aby se nemusela belhat babka plesnivá moc daleko. Předjel jsem před vchod, přišly, a jeli jsme. U průmky jsem projel kolem zákazu vjezdu, žluté vestě jsem nahlásil, že jsme volby, že jedu k magistrátu, že paní špatně chodí, a oni že teda můžeme. Babka se v tu chvíli jala energicky vystupovat se slovy, že to ona dojde ten kousek, a že to není problém. Tak jsem jí řekl, ať ty dveře zavře, že popojedeme ještě. Vyložil jsem je a šel parkovat. Přišel jsem pak nahoru na magistrát do té zasedačky, kde čekaly, a přidal jsem se. Za pár minut vyšel chlapík, a zahlásil, že je to sice v pořádku jako takové, ale že jaksi chybí podpis na jednom ze dvou papírů. Boha jeho mě asi jebne. Babka začala nadávat jak je to nezodpovědné a čí to je a to je hrozné a to musíme zpět. Chybějící podpis nebyl můj, ani jení, aní té z úřadu co tam jela s námi. Když jsme popošli bokem, navrhnul jsem podpis zfalšovat, ale když jsem opět viděl z posledních sil se točící mozkové závity, řekl jsem, že tedy jedeme zpět. Přijeli jsme zpět, absentující podpis jedné ženské doplněn a jedeme znovu. Přijeli jsme znovu, vyložil jsem babku, a ještě než jsem zaparkoval a došel nahoru už šla dolů s tím, že hotovo, v pořádku. Tak jsme jeli zpět to celé rozpustit a ukončit. Předesílám, že jsem už v tu chvíli byl asi půl hodiny za plánem odjezdu. Když jsme přijeli, babiška vyskákala schody, a jala se rozpouštět komisi. Zapisovatelka chtěla po babce protokol o předání. Babce málem leknutím vypadly zuby, a začala plkat a nadávat, že to jí nikdo neřekl, to jí nikdo nedal, to nemohla vědět. Sklopil jsem hlavu v duchu začal brečet nad lidskou blbostí. Zapisovatelka řekla, ať už jedu pryč, když spěchám a už máme extra zpoždění, že jí tam doveze napotřetí radši sama.

Poděkoval jsem, a vyrazil na nemožnou misi. 15:55 odjet od volební místnosti v TP, a v 17:00 být připraven v Praze v hospodě s materiály na kamarádovu rozlučku se svobodou. Dorazil jsem tam hlavně díky mojí Máše v 17:03 a budoucí ženich asi pět minut po mně, nakonec vše klaplo. Až tedy na dojem a zážitek z těch voleb...

J