Bylo nebylo, vše začalo pracovní cestou, do Bratislavy, kde jsem nikdy nebyl, a v rámci minimálního volného času jsem si i centrum celkem užil. Počasí mi přálo, čas jsem si urval, pivo tam dobré měli, šíšu taky, a i na ty Slovenky se příjemně koukalo. Kdy se to posralo, byla cesta zpět do Prahy. Na vlak jsem došel relativně brzy, ale vlak již stál na nástupišti, tak jsem si šel rovnou sednout. Z online nákupu lístku jsem tušil, že bude vlak relativně plný. Jel jsem střední třídou RegioJetem, sedačky tedy po dvou, a za sebou, jako v autobusu...
Sedl jsem si na své místo a uklidil batoh s věcmi a šel si na záchod převléknout košili, neb jsem tu aktuální měl z venkovního super počasí super propocenou. Když jsem se vrátil, přišla tam akorát spolusedící - odhaduji tak 70-80 let slovenská babka. Hned se hrnula k okénku a ptala se jestli má správný lístek k okénku, řekl jsem, že určitě ano a pustil ji tam. Začala si tam rovnat věci a zatím byl klid. Vyndal jsem si počítač a vlak se začínal plnit. Paní započala nenásilně konverzaci tématem "óó jak mě bolí nohy" tak jsem zdvořilostně odpovídal, s myšlenkou, že sedím v tichém oddíle, tak snad bude za chvíli, až se rozjedeme, klid. Vlak se rozjel, a paní také. Od bolestí nohou přešla na dnu a cukrovku. A že nemůže pít. Tak jsem ji politoval a otočil zpět hlavu k počítači. Viděl jsem, jak se tam otáčí také a zkoumá co dělám. Evidentně to vyhodnotila jako něco podřadného, a tak začalo drsnější téma - jak má už x let rakovinu, a kolik už měla ozařování a jak se jí po této zkušenosti mění stolice. Kousl jsem se, a opět ji politoval, bábu zasranou. Stevard nám rozdával vody, tak jsem ho rovnou zastavil s předtuchou, že babka bude mít výdrž, a požádal ho o změnu místa za jakékoliv jiné volné. Řekl, že to prověří, ale že je pravděpodobně vlak úplně plný. Mého dotazu (který neslyšela), využila babka a začala spílat stevardovi, že ještě nenosí tisk. Prosebným výrazem jsem se přidal ať proboha přinese tisk, snad to tu saň na chvíli nakrmí. Na vlně "jaktože nemají slovenské noviny" a ať už "sakra přinesou tisk" jsme jeli dalších pár desítek minut než spílání přerušil telefonát. Znáte takový ten zvuk, kdy reproduktor má za úkol reprodukovat hlasitěji, než je schopen zvládnout? Takové to charakteristické praskání? Ano, tak takto se projevoval telefon Alcatel této paní. Podotýkám v tichém oddíle. Cestující vzdálení i více než 5 řad se otáčeli a hledali očima zdroj toho smrtelného zvuku telefonu. Museli vydržet hledat asi tak 5 zazvonění, než paní procitla z monologu, který ke mně stále vedla, ač jsem již byl otočen k notebooku a na čele měl virtuální cedulku "ignoruji tě". Nevím, jak to udělala, ale naprosto plynule přešla v rozhovor do telefonu, navázala u služeb ve vlaku, a pak se nejbližší tři řady dozvěděly o problémech její dcery s muži. O problémech její dcery s fakanem. O problémech její dcery s prací. Když se patrně dcera vyčerpala a hovor byl ukončen, paní opět plynule přešla na monolog do mého pravého ucha. To mne překvapilo a otočil jsem se na ni, načež zareagovala, a hned začala opakovat rozhovor s dcerou. Patrně proto, že jsem slyšel pouze její polovinu, tak mi chtěla doplnit informace i od dcery. Stevard jí přinesl časopis. Samozřejmě to bylo špatně a bylo to komentováníhodné, protože to bylo česky a ne slovensky. Zeptal jsem se stevarda opět na volné místo. Potvrdil, že vlak je plný, takže bohužel. Zeptal jsem se, jak by se tvářil na to, kdybych si šel s notebookem sednout na hajzl a zamknul se tam a rovnou jsem o tom začal přemýšlet. Babka našla nějaký zajímavý titulek a sklapla. Vydrželo to asi minutu, než se začala na mě domáhat odpovědi, kdy budou roznášet nápoje. Odvětil jsem, že dotaz musí směřovat na odpovědnou osobu, jíž já nejsem. Na to se optala, zda mi nevadí jestli si odloží. Nechápaje, co má na mysli, jsem s obavou odvětil že nevadí, snad jen ze zvědavosti co si bude odkládat, pač už toho moc nebylo co by odložila aniž by vzbudila pozdvižení a připravila mne o erekci minimálně do Vánoc, roku 2022. Paní si tedy sklopila stoleček, rozmáchla se rukou, a sundala si vlasy. Samozřejmě tedy příčesek, a za začínajícího monologu o vypadávání vlasů po chemoterapii začala tu chcíplou dlouhosrstou krysu na stolku rozčesávat. Byl jsem v šoku asi jako ta malá pinda Greta Thubergová kdyby ji přivezli s várkou uhlí do Chudeřic do elektrárny. Když jsem se vzpamatoval, požádal jsem ji o klid, s důvodem, že musím pracovat. Ten důvod orálně označila za platný, ale z chování v následujících deseti vteřinách se dovozuji, že ho za platný nepovažovala, nebo měla problém udržet naštěstí nikoliv moč a stolici, ale myšlenku. Zkontrolovala obsah mého displeje a začala vyprávět o práci a jejích životních zkušenostech. V tomto momentě jsme přijížděli do Brna a já seriozně uvažoval o vystoupení z vlaku a koupi dalšího lístku na jiný vlak. Zhodnotil jsem finanční náročnost a šanci, že si v dalším vlaku sednu. Tak jsem zůstal sedět. Přišel pohunek s nápoji. Babka s cukrovkou, co nemůže alkohol, si objednala dvoudecku bílého a začala mi vyprávět o práci ve vinárně, kterou samozřejmě také zažila. Požádal jsem znovu o klid, a znovu jsem byl ignorován. Vyndal jsem si tedy sluchátka a nacpal je do uší. Pomohlo to v subjektivním ztišení babky, nikoliv však k zastavení produkce. Další srdceryvná prosba jejího mobilu o ztlumení hlasitosti vyzvánění. Nějaká kamarádka volala. Super. Narval jsem špunty do uší hlouběji. Když skončil telefonát, babka se na chvíli zarazila, že na ní nikdo nereaguje, protože opět z telefonátu plynule přešla na hovor "v plénum", a proto mě začala šťouchat do ramene, aby si vynutila nějakou reakci. No doprdele, to už je snad moc, ne? Otočil jsem se na ni, posbírajíc zbytky sebeovládání a místo věty "ty krávo zasraná, dej mi už konečně pokoj" jsem řekl "nezlobte se, ale já opravdu potřebuji pracovat". Pár minut vydržela zticha načež si poručila další dvojku bílého a kelímek kávy od kolemjdoucího stevarda, který se mi nyní už nepokrytě smál do ksichtu, co jsem to vyfasoval za spolucestující. Poté, co objednávku přinesl a vyslechl si, jak to víno není dobré se jala vyprávět opět o práci ve vinárně. Beze slova jsem přitlačil sluchátka opět hlouběji. Trochu se divím, že jsem se jimi už nesetkal uprostřed hlavy. Za pár minut bylo to nedobré víno pryč, a opět se rozhlížela, koho by potěšila svým životních příběhem. Opět to padlo na mě, a ač jsem měl sluchátka a psal na notebooku, nezastavilo ji to. Opět náklonem hlavy zkontrolovala, že nedělám nic důležitého, (rozuměj: téměř mi strčila hlavu až před obrazovku) a začala polemizovat o problémech, proč má dcera takové životní problémy. Odpověděl jsem už ironicky, že "každý svého štěstí strůjcem" a tak aby to bylo extra vidět, jsem vyndal a opět nasadil špunty do uší. Stále mluvila. Ignoroval jsem ji. Nějakou dobu jsem vydržel nijak nereagovat na její podněty, ale pak přišlo něco, na co nereagovat nešlo. Ona mi vylila půl kelímku teplého kafe na nohu. Okamžitě výkřiky ježiš a marija a to se musí rychle vysušit a vyprat a a a. Vsadím se, že to ta svině udělala schválně. Otočil jsem hlavu jak nejpomaleji to šlo, (abych si stihl v duchu třikrát zopakovat že ženy se nebijou, a starší ženy se také nebijou) a řekl jsem, ať to neřeší, že je mi to jedno, a že to pračka vypere. Samozřejmě, že to bylo k ničemu. V momentě, kdy už měla vytažené kapesníčky a už už mi téměř polévala nohu vodou z flašky, asi aby tu ropnou skvrnu co nejdříve sanovala, jsem vstal, a šel na WC. Soucitné pohledy ostatních cestujících mne provázely cestou uličkou, jako pohledy spoluvězňů na chlapíka, který prochází věznicí a jde právě na svobodu. Pokud je na stupnici nasranosti maximum deset bodů, stoprocentně mám nyní sedmnáct. Sedl jsem si na záchodě na mísu, osušil nohu, omyl si hlavu a seděl a přemýšlel. Už budeme skoro v Pardubicích, už jen hodinu, to už přece zvládnu, za vraždu je přece deset až osmnáct let. Nádech a šel jsem si po odpočinku sednout zpět. Až do Pardubic se mi omlouvala. Po Pardubicích se ale stalo něco nádherného, ta babka asi po čtyřech deckách vína, které nesmí, protože by jí doktoři chtěli uříznout nohu od cukrovky, usnula. Drobné chrápání mě už nemohlo vyhodit z rovnováhy. Babka se probudila díkybohu až asi čtvrthodinu před Prahou dalším kulervoucím kraválem, kterým se snažil její Alcatel simulovat zvonění. Když skončil telefonát, šel jsem preventivně na wc, kde jsem vydržel asi deset minut, a poté se rovnou sbalil a šel čekat posledních pět minut ke dveřím.
Naprosto psychicky vyčerpaný jsem se vysypal z vlaku, a šel zážitek spláchnout třemi panáky v rychlém sledu, abych v mozku zničil těch pár neuronů, které zaznamenaly tuto zkušenost. Sice jsem tuto cestu z pekla přežil, ale můj vztah ke starším lidem tímto zážitkem o dvě úrovňe klesl.
J
Žádné komentáře:
Okomentovat