Jak jsem se rozhodl pro smrt při strašlivé autonehodě 1/2

Krátkou předmluvou se dostanu až k meritu článku, tak prosím vydržte. Už dlouho mi chybí dělat něco, co by mě opravdu, ale opravdu bavilo. Jsou činnosti, které dělám rád – třeba hraju badminton, ale to není to pravé, co mám na mysli, chci se dotknout spíš toho, co vám působí takovou vnitřní radost, spokojenost. Mívám to často, když pozoruju někoho mi blízkého při tvůrčí činnosti, nebo když já sám něco spravuji. Tvůrčí bližní ani bližní tvůrce nemám, a proto jsem si vyslechl téměř s nadšením pazvuky, které vycházely z máminy pračky. Dle jejího názoru, s kterým jsem se zanedlouho ztotožnil, to způsobují špatné tlumiče. Mohl jsem konečně řešit, a rukama. Pračku jsem odstrojil a prozkoumal. Tlumiče jsem identifikoval jednoduše. Jediné, co bylo přidělané jedním koncem k bubnu pračky a druhým koncem ke konstrukci, byly a) péra a b) tlumiče. A nejsem jouda, abych nepoznal péro. Vyhledal jsem na internetu tlumiče, které by měly do této pračky pasovat. Samo sebou výrobci mají smysl pro humor, a tak nelze nikdy nic najít opravdu identického, pokud to není novinka. Našel jsem tedy nejpodobnější model tlumičů, který bylo možno nalézt. Dle obrázku vypadaly stejně. Objednávám, v práci rozbaluji balík. Vypadají úplně jinak. Nenechávám se vyvést z míry a při vhodné příležitosti to jedu vyzkoušet. Při nejhorším je ve 14ti denní lhůtě omlátím výrobci o hlavu. Tlumiče se mi s nějakou tou námahou vyměnit podařilo, a ani mne to nestálo veškeré nervové zásoby. Pravda, nepasovaly tam, ale francouzákem vhodně přiohnuté držáky v konstrukci pračky splnily účel. Výměna tlumičů u pračky je celkem fajn práce, když se člověk chce na pár hodin příjemně zapotit. 

I proto jsem se při identifikaci zvuků, vycházejících z pravé zadní části mého vozu, při nižších rychlostech nebo při brždění připomínající start proudového letadla, rozhodl taktéž pro opravu svépomocí. Poslední dobou se vůbec řídím úslovím, že pomocnou ruku najdu nejčastěji na konci svého ramene. Inu, život mne to takto učí. 

Auto jsem jedno odpoledne v Praze na ulici zvedl na hever a sundal kolo a objevil vypouklý kus plastu, který evidentně byl příliš blízko pneumatiky, což dozajista způsobilo smrad spálené gumy, na což jsem byl upozorněn spolujezdkyní, když jsem naposledy někoho vezl z Ústí do Prahy. Plast byl tlustý, že ani pořádně ohnout nešel, tak jsem chvíli vší silou plast tlačil zpět. Ne vší silou, ale veškerou silou. Veš by to nesvedla. Kolo jsem nasadil a objel blok. Pazvuk zmizel. Při příští cestě se zase připomenul, a bylo mi jasné, že problém se buďto zopakoval, anebo byl úplně jinde. B) je správně.

Doma v Teplicích jsem se tedy pustil do investigace a diagnostiky. Různě jsem to projížděl po městě, zrychloval, zrychloval do zatáčky, brzdil, brzdil do zatáčky, přejetý první chodec, kočárky létají vzduchem.. nakonec jsem to odstavil v garáži s, pro někoho asi už zjevným, zjištěním, že akustický efekt startu proudového letadla se aktivuje brzděním v nízké rychlosti. Takže se musím mrknout na brzdy vpravo vzadu. Zajišťuji jedno kolo, zvedám na hever a montuji. Dokonce jsem našel i jiný, lepší, hever, po jehož použití mi nesplaskly všechny svaly na rukou a nemusel jsem na ně použít hustilku, takže to zvednutí auta byla otázka chvilky. Sundat kolo, a okouknout brzdový systém of a down. Po chvilce jsem se rozhodl sundat třmen s destičkami, abych viděl to dílo zkázy v plné kráse. Pro sundání třmenu jsem vyplácal téměř celý mazací sprej proti rzi a jistě i vodnímu kameni a silou odšrouboval dva obří šrouby, které třmen držely, nutno dodat, že jsem se po této silové akci pozastavil nad překvapením, že na mne auto z heveru nespadlo. Tak jsem pro jistotu auto podložil ještě zimní pneumatikou, kdyby náhodou. Po odjištění destiček jsem je z třmenu vyndal, a zhodnotil stav. Optimisticky řeknu, že jedna šla, druhá už ani to ne. Jinak řečeno, jedna byla "za pět minut dvanáct" a ta druhá byla tak "za pět minut půl druhé". Vzhledem k tomu, že byla neděle, auto jsem potřeboval, a nebylo kde to ihned koupit, jsem se rozhodl to namontovat zpět, jen jsem prohodil ty destičky navzájem, jestli to třeba alespoň lehce nepomůže, když mezi nimi byl přece jen nějaký rozdíl. Prohazuji je (to lze, pokud jsou na stranách stejně tvarované) a montuji vše zpět. Nebylo to zas tak náročné. Když už to mám na heveru, vyndám tu zteřelou zpuchřelou a zrezivělou rezervu, kterou vozím jen jako balast. Sundal jsem, po chvíli pachtění se zarezlým šroubem o průměru tak 2cm, celý systém, který tam tu rezervu pod kufrem držel. Ty železa měly tak tři kila určitě. Rezerva samotná může mít třeba 10-15kg. Můžete namítnout, že rezerva je povinná. Ano, zákon stanovuje vozit rezervu. Tato však zcela zjevně už od pohledu svůj účel nesplní a pochybuji, že na ni při jakékoliv STK kdokoliv koukal. I kdybych ji nasadil a nafouknul a vzýval při tom samotného svatého Kryštofa při rituálním obětování chráněné žáby kuňky, kvůli které stále není hotová dálnice Teplice - Praha, tak by ta guma stejně nefungovala déle než pár km. Takže ven s ní, aspoň vypustím kuňce o pár gramů oxidu uhličitého méně, protože lehčí auto co, Halík? Áno, spotřebuje méně paliva. S těmito úpravami jsem byl spokojen a jal se hledat na internetu vhodné destičky. 

Pokračování příště, abyste tu u takového eposu neusnuli... :)

Foto: nahoře destička "za pět minut dvanáct" (všimněte si ještě zanedbatelné vrstvy brzdící hmoty, prosvítá už vlastní železo destičky. Dole je "za pět půl druhé" - je  jasné, že se brzdí už téměř výhradně železem destičky.

J