Druhý prehistorický příběh

Tak jste mi čtenáři napsali… oba dva, abych psal dál. Bohužel zrovna Vy dva, kterých si vážím opravdu hodně. Vzhledem k tomu, že poslední dobou, co píšu hodně málo, dělám jen samé chyby, a už jsem evidentně stihl udělat i jednu životní, tak se nyní radši nebudu řídit svým pocitem, ale dám na Vaše rady… a pro začátek si vypomůžu dalším prehistorickým příběhem, který neměl jen tak spatřit světlo světa.

Byl podzim, tipuji roku 2003. Byl jsem čerstvě v Praze na VŠE, bydlel jsem na Žižkově na „Ohradě“, a začínal mi úplně jiný, nový, skvělý život plný nových zážitků. Okusil jsem jídlo v čínské restauraci, školní menze, jezdil metrem a tramvají, viděl Václava na koni i orloj, a večer na zastávce mne dokonce oslovila prostitutka, ukazujíc mi své negližé. Život ve velkoměstě byl zkrátka báječný. Sehnal jsem si dokonce i novou slečnu, kterou jsem ulovil v linkovém autobuse Praha – Teplice vytvořením náhody s pádem zavazadla a poté přednášením trefných vtipů kamarádovi. Dvě slečny seděly před námi, snažil jsem se trefovat se do slečny těmi vtipy. Měla tmavé vlasy s červeným a blond melírem. Vyvinutá na správných místech. Takže proč ne vtipy o ženských, o blondýnách atd. Chytla se a zanedlouho jsme se domluvili na schůzce, která je tímto prehistorickým příběhem.

Sejít jsme se měli před New Yorkerem na Václaváku, v nějakou hodinu, řekněme v pět odpoledne. Pamětníky Prahy roku 2003 asi nepřekvapí můj zásek. Jednak módu nesleduji a podobných krámů si moc nevšímám, a druhak byly New Yorkery na Václavském náměstí dva. Nikoho nepřekvapí, že jsem proto čekal před NY v horní části náměstí marně, a marně sledoval minuty na telefonu. V 17:15 jí lehce nasrán volám, kde že to sakra je. Prý je už 15 minut před NY a kde že to sakra jsem já. Zasekl jsem se, rozhlédl se, a začal zjišťovat, co se sakra děje. Po krátkém rozhovoru mi to došlo. Vydal jsem se tedy směrem dolů a do telefonu mi ještě slečna řekla, ať si pospíším, že ji tam začínají celkem otravovat dva asi Rusové. Za pár minut jsem byl skoro dole a už z dálky jsem viděl dva hromotluky, vysocí jak já, a netušil co s tím. Opravdu jsem se bál, že mě chytí a přelomí vejpůl. Srdce v gatích, polknul jsem naprázdno a čekal nejhorší. Na rychlosti chůze směrem k trojici jsem ale neubral. Došel jsem až k nim, už byli na ní celkem nalepení. Nahodil jsem ramena a natáhl do plic kyslíku, co nejvíc jsem dokázal, abych vypadal co největší, a docela rázně vstoupil mezi ně a ní, otočil se k nim zády, vlepil jí pusu a chytil za ruku. Potom jsem se ve vteřině otočil k nim a hlubším hlasem jsem zahlásil: „potřebujete snad něco“? Očekávaje výprask jsem ani nedutal, ale držel jsem se role, a hleděl na ně velmi útočným pohledem a čekal, co bude. Ruskočesky ten menší (avšak stále stejně vysoký jako já(a tak dvakrát širší)) zablekotal, že „se jen ptali slečny na cestu a že děkují a už jdou“. Pád toho balvanu ze srdce by určitě zaznamenali i v Českém seismologickém ústavu, pokud bychom takovou instituci měli.

Rozhodli jsme se se slečnou pro příjemnou procházku centrem. Poté jsem nutně musel předat nějaké věci na florbal, takže jsem pro ně musel sjet na Ohradu (jen rychlovka dojet na byt a předat kámošovi, který tam počká), a následně jsem zamluvil stůl na večeři v klidné pizzérce, kterou jsme se spolužáky z gymplu čerstvě objevili, a kde měli slevy na pizzy na ISICa 1+1 zdarma. To byl plán. Jak asi všichni víte, přesné plány a očekávání jsou k ničemu (a to si říkám analytik hahaha), no a okolnosti si i s těmito plány řádně pohrály. Slečna se chtěla projít po centru, ale slečna si vzala jehlové podpatky. Ano, chtěla být asi vyšší a krásnější a elegantnější, ale její chůze jistotou a elegancí opravu neoplývala. Po druhém téměřpádu jsem byl nucen nabídnout rámě, neb ruku jsem měl v zápěstí po sto metrech na kočičích hlavách téměř zničenou. Takže jsme se nyní už po dlažebních kostkách kolébali a chytali rovnováhu oba. Nechápu, že jí ty podpatky nebo její kotníky vydržely celou „procházku“. Ženské jsou bláznivé. Šli jsme velmi pomalu a ne moc daleko, a tak nastal brzy čas jet předat věci na florbal. Doklopýtali jsme k tramvaji a dovezli se na Ohradu. Tam jsem jí nechal venku na lavičce a šel řešit ty věci. Samosebou tam byl nějaký zásek, bohužel si již nepamatuji jaký, ale bylo tam časové zdržení. Asi víte, jak miluju, když něco, co jsem řekl, nemohu splnit. Takže jsem jí volal, že se omlouvám, ale že ještě chviličku. 

Vyzvedl jsem ji na lavičce, kupodivu bez společnosti. Ano, jeden ji oslovil, prý ho poslala do pryč. Hodná holka. No sedáme na tramvaj a jedeme na pizzu. Vystoupili jsme a vlezli do restaurace. Sedli jsme si k menšímu stolku, a začali vybírat jídlo a pití. V tom se kolem nás začala valit dál dovnitř větší skupinka hlučných lidí. Nasrán se ohlížím a se zděšením vidím asi 10 mých bývalých spolužáků z gymplu. Hned mne poznávají a valí se ke mně. Holčina vytřeštěné oči. Vstávám a dávám jasně najevo, ať si jdou někam pryč, že fakt si k nám nepřisednou a ani my k nim. Jdou si tedy vysmátí sednout na druhý konec místnosti, odkud se začínají ozývat první hlášky. "J, a co to máš za slečnu, proč se s náma nepodělíš?". "Hele, slečno, pojďte k nám, kašlete na J". Nebo "J, a co že dneska tu máš zase nějakou jinou, ty to asi dost točíš, co?" a "J, ta blondýna minule ale byla lepší". Přemýšlel jsem, jestli je dobře, že na ně vidím já, nebo ne. Asi jo. Vzhledem k tomu že A na mě ukazoval dost, pro slečnu, nevhodné posunky. Měl jsem chuť vraždit. Holčina si asi naštěstí po počátečním zděšení uvědomila, že aby vše, co slyšela, bylo možné, tak bych musel být superman. Takže dostala malé plus za inteligenci, že si to přebrala a neodešla. Po nějaké chvíli se i spolužáci začali bavit něčím jiným, než mnou, možná jim donesli jídlo, takže jim to konečně zacpalo ty drzé a provokatérské huby. Užívali jsme si fajn jídlo a už fajn pokec. Odešli jsme později, než spolužáci, takže už v pizzerce nebyl nikdo. Vylezli jsme na ulici, která byla celá potemnělá a jen pouliční lampy té noci dodávaly oranžové mlhavé odstíny. Byla to, na Žižkov, krásně tichá noc. Až neuvěřitelně. Za ruku jsme pomalým krokem, s hlavami otočenými k jasnému nebi s hvězdami, došli na zastávku, kde jsem jí měl posadit na tramvaj. Už to nejezdilo nejčastěji, ale čekání nám nevadilo. Stoupli jsme si na zastávku pod lampu a já čekal na první opravdový, od ní chtěný, polibek. Cítil jsem to, jak se nadechla a pomalu se přibližovala. Byla ode mne asi na 10 cm, když se ze dveří hospody asi 5m od nás vypotácel chlapík, který se na místě úplně celý zeblil, a sotva popošel pár metrů ke kanálu, tak se zeblil znovu. Slečna si schovala jako pštros hlavu pod mou bundu a zděšeným hláskem kvíkala, že z toho asi bude zvracet taky. Popošli jsme dál, dali si obyč neromantickou pusu, a posadil jsem ji do právě přijíždějící tramvaje. Tak skončilo moje první rande, které jsem v Praze měl.

Pokud by někdo chtěl dočíst až do hepáče, tak vězte, že jsem s ní měl asi ještě tři čtyři schůzky. No a potom jsem ji jednou viděl na dálku v Teplicích, zrovna když jsem táhl tašky s nákupem domů, jak jde s nějakým klukem, objímajíc se kolem ramen, a vůbec jí to od pohledu nebylo nepříjemné a i pusa byla. Co jsem udělal? Došel jsem domů, napsal sms "Jak chceš, sbohem"... a to je konec příběhu...
 

J