Jak jsem promoval aneb konec jednoho studenta

Dne 21.6.2011 v devět hodin dopoledne jsem měl slavnostně a s radostí ukončit veškeré své studium, je to nepochybně mezník, který obvykle znamená něco důležitého, konec celé jedné velké éry, a začátek jiné éry, éry pracovní. Já to tak nevidím, ono je dnešní studium posledního tj. pátého ročníku vysoké školy bez jakéhokoliv zapojení do pracovního nebo jiného výdělečně činného procesu, naprostou ztrátou času. Proto končící student je v naprosté většině případů již plně nebo částečně pracujícím a nějaký výrazný předěl, který by měl oddělit pracovní a studentský život, v dnešní době už nenastává. Nebral jsem promoci jako něco zvláštního, bral jsem to jako něco co musím udělat. Pro školu, pro spolustudenty, pro rodinu. Vyšňořil jsem se dle přání maminky, sám bych zvolil například košili a kravatu jinou, ale budiž. Dojel jsem do školy na osmou, jak pravila informace na stránkách, i se zpožděním způsobeným objížďkou linkového autobusu, který směřoval do školy poněkud jinudy. Bylo mi to jedno, věděl jsem, že stejně jde o oficialitu a zbytečnost první kategorie… ano, bohužel je tohle pro mě stejně důležité asi jako ranní rozcvička. Když jsem tedy rozrazil dveře do auly, už probíhal nácvik, zapsal jsem se, že jsem přítomen a zaujal své místo přímo pod září reflektoru. Z nácviku mi utkvěla v paměti jediná věta, a to že: „kdykoliv se oni pohybují, vy stojíte“ … paráda. Nic jiného jsem v hlavě neměl… pak už naostro. Maminka mezitím dorazila a i si zabrala relativně dobré místo. Samotná promoce trvala asi hodinu, bylo v ní řečnění až až, projev nějakého toho honorabilis spectabilis atd. se mi opravdu nelíbil, měl ho proděravělý citáty jako ementál, ale toho vlastního sýra tam bylo na můj vkus málo, a když už, tak to stejně moc dobré nebylo. Dořečnil, při předávání diplomu začalo i pár buranů v hledišti vytleskávat jednoho blbce, potom jsem si došel pro diplom já, věnoval akademikům jeden úsměv ze slušnosti a šel si dosedět pod reflektor na své potítko zbytek představení. Překvapilo mě zejména to, že doktorsky vzdělaný člověk neví, jak se skloňuje město „Odolena Voda“ a to to ještě poté jednou paní doktorka zopakovala, opět blbě. Řečnilo se i dále, a nakonec se k mé radosti odešlo, všichni slavnostním krokem do deště, jeden profesor toto ignoroval, a odešel úplně normálním krokem, jako se chodí třeba na záchod nebo do hospody, což mi na chvíli na tvář přitáhlo úsměv… No řeknu vám, pro mě to byl úplně balzám na duši ten teplý letní déšť. Udělali jsme ještě skupinová fota a celkovou fotku pod profesionály. Potom jsem už jen posečkal na moji rodičku, než se prodere davy lidí ven, a vyrazili jsme s mým promoklým diplomem pryč.

J