Jak jsem přežil galeje aneb Sázava 2011... část 1

Přípravy na cestu jsem, jak je mým dobrým zvykem, nechal na poslední den, respektive poslední večer. Nákup proběhl v podvečer, nějaké to trvanlivé na jídlo, a pitíčko. Večer jsem snesl všechny pravděpodobně potřebné věci k čtyřdennímu pobytu v divočině kolem „zlaté“ řeky. Namíchal jsem své gurmánské nápoje vosprite a rukolu, vzal dva nemíchané zlaťáky v plastu, o jejichž chuti jsem pochyboval, a jednu flašku taktéž neperlivé vody. Pět 1,5l nebo 2l lahví... hm... kam to dám. Nacpal jsem tím batoh zespodu a ze stran, jako základ, a jal jsem se to obkládat měkkými a menšími věcmi. Batoh jsem narval k prasknutí, opravdu jsem téměř věřil, že jakmile povolím utahovací špagát, tak batoh exploduje. Zbylé věci, hlavně jídlo, šly do igelitky a spacák s kariotcem do ruky. Ověšen jako vánoční stromeček jsem před šestou ranní odcestoval na Hlavní nádraží, kde jsme měli odjezd ve třech směr Kácov. Ostatní čtyři členové výpravy měli vyrazit z Teplic chvíli předtím, s tím, že do cíle dojedou o dvě a půl hodiny později. My zatím vyzvedneme lodě a počkáme, neboť vyzvednutí lodí bylo možné jen ráno mezi 9 a 10h. Ještě zajímavé podotknout, že jeden člen výpravy, co měl odjet z Teplic (říkejme mu „M“) se vracel z Itálie. Vzhledem ke zkušenostem s jeho dochvilností jsem už předem odhadoval budoucnost, že bude naskakovat někde po cestě z mostu do lodi. Koupil jsem hromadnou jízdenku a pousmál se, s vidinou fajné cesty a pak ještě lepší dovči. Záhy mě zmrazila smska od jednoho z kámoše z Teplic říkejme mu „K“. Jsme v prdeli, nemáme M. lístek máme ale vůbec nevíme kam z Prahy. Začnu se smát, a vidím „T“ jak se blíží. Ptá se co se stalo, tak mu povídám stav věcí, načež i jeho strhává záchvat smíchu neboť dostává sms stejného obsahu. Volám info do Teplic, a následně ještě píšu sms. Přišel i poslední , „Z“ z pražské trojky. Vyrazíme na předposlední nástupiště, všichni s batohy a hlavně s narvanými igelitkami, jako banda bezdomovců. Na cestě jsme udělali úvodní foto, a také každý úvodní flašku piva. Přestup za 3 minuty proběhl naprosto v pohodě, a už jsme před půl devátou vyhlíželi cílovou stanici vlaku. Zastavili jsme. Kácov. Sakra. Makejte, rychle věci, tady vystupujeme! No, jakmile jsem trhl dveřma, už byly bloklé a vlak jel dál. No dooprdele. Nějaká paní říkala, že tam je ještě Kácov zastávka, a že to není daleko... očima prosebně sleduji krajinu a očekávám zastávku, fakt se mi v plné polní x kilometrů po trati jít nechce. Kácov zastávka. Konečně. Vystupujeme, a koukám, že to vypadá přesně podle mapky co mám v batohu, že jsme zrovna tady měli vystoupit. Píšem sms teplický bandě, aby vystoupili až Kácov zastávka. Jdem se mrknout na místo kde máme dostat lodě, a sedáme vedle do kempu na pivo. Po čase volám, kde jsou lodě a mladší paní, nebo starší slečna na druhém sluchátku mi říká, že už tam na nás čekají, u pivovaru. Dovtipuji se, že jsme opravdu na jiném místě, děkuju za info, a vydáváme se hledat pivovar. Volá mi i hlavní ogranizátor M, že je na cestě a jak to vypadá, popisuji situaci – že máme asi blbý místo a že to v pohodě zařídím, končím hovor. Hm. Sakra, kde je pivovar. Který jsme asi při výstupu zahlédli. Takže nahodit bagáž, a jdem, v lehkém deštíku směr pivovar. V těžším deštíku přebírám lodě a vybavení, podepisuji. Schováváme věci a rychle se schovat pod stříšku pivovaru, než nám otevřou, a budeme si moci alespoň to čekání zpříjemnit zlatavým mokem. Dočkali jsme se, a zlatavý mok opravdu stál za to, pivovar Kácov, značka Hubertus, cena .... k nezaplacení.

... no prostě ráj, hned jsme si objednali piva, jídlo a panáčka „ďábelský krvesaj“. Vše se poté ještě otáčelo. Všichni jsme se zařekli, že tohle se nesmí F dozvědět, jinak ho z pivovaru už nikdy nedostaneme. Kluci dorazili cca v jedenáct s tím, že máme dvě možnosti, M je na cestě a máme mu dát vědět, zda nasedne u mostu někde cestou, nebo na něj počkáme do jedné, nebo do dvou, nemapamatuji se, a že F už je v podnapilém stavu a nabízí milerád svého mülleráda. Vzhledem k pivovaru jsme se rozhodli počkat na místě a dopřát F druhé Vánoce. Oči mu při pohledu na ceník svítily jako pokaždé, když se před ním řekne slovo „hospoda“. Okamžitě objednával piva se slovy, že jíst snad ani nebude, že to by bylo rouhání, utrácet za jídlo, a další hláškou bylo po nějaké chvíli památné hlášení "mně není blbě z toho piva, ale že to pivo za tu cenu nechcete pít..". Posečkali jsme tedy, a zpožděně vyrazili na cestu. Celkově bylo plánováno 85km, přičemž po dnech to mělo být +- 20, 25, 20, 20. První den tedy vlivem pozdního odjezdu nám nebylo dáno odjet celou denní porci. Jel jsem háčka, páč si Z chtěl vyzkoušet zadáka, když už tam nebylo moc jezů, a ani úplnej volej. Zezačátku jsme se stáčeli pořád doleva, a udělali i pár celých otoček, ale postupem času se to zlepšovalo. Pár jezů jsme sjeli, u jednoho, který jsem jel jako zadák, jsem se dočkal potlesku a prý i pochvaly od přihlížejících, kdy jsem si krásně vyjel přesně do proudu, a po sjetí jezu profesionálně jedním tempem zalomil loď vpravo a ke břehu (ano, musím si pohladit ego:D). Před dalším jezem nastala však zajímavá situace, F vyskočil jakožto háček z lodi na mělčinu a chtěl je přitáhnout ke břehu, ale jaksi se zabořil do bahna. A když se snažil se vyhrabat na bahnitý klouzavý břeh, okamžitě se komplet vykoupal. Ostatní to viděli a vystoupili jinudy. Tato situace s hrabajícím se F na břeh se opakovala hned několikrát. Když na mě volali, ať vyndám foťák a zvěčním to, rozhodně jsem zrychlil, stálo to za to, lámal jsem se smíchy tak, že jsem mu ani pomoct nemohl, nakonec pomohl Z, který ho vytáhl, o to větší sranda byla, když si otřel boty a zahučel tam znova, vytáhl jsem ho já, a situace se znova zopakovala.

Celkem se tam vykoupal a vybahnil snad 6x. Potom si hlavní atrakce prvního dne stihl ještě u jednoho jezu posílat spacák po řece, a vykoupat M batoh. Myslím, že hlavní příčina byla v pivovaru Kácov, pivech v plastu, a jeho müllerádovi. Po cca dvanácti kilometrech jsme tedy dojeli do Českého Šternberka, kde jsme se utábořili v takovém minikempu u řeky. Všichni jsme začali rozbalovat stany, pít rukolu, jen F zmizel do lesa. Já si mezitím všimnul, jak jsem se stihl za jeden zamračený až deštivý den silně spálit (dobrá rada – nepodceňujte sílu UV záření i přes mraky). Vynořil se z lesa a s pár klacíky v ruce se šel vetřít do společnosti u ohně, což se mu povedlo, a když jsme ho vyzvali ať na nás nesere, tak říkal něco jako ať jsme soudní, a že nebudem muset dělat oheň a že zajistil dřevo. Hm ok, to že jsme se už dříve shodli, že půjdem na večeři, se jaksi minulo účinkem. Neva, jdem, berem F s sebou, připadá mi jako malý dítě, M mu pořád říká, co má dělat, a F se pořád zabývá blbostma a nechápe a zdržuje. Na véču jsem si dal nějaké nekřesťansky drahé těstoviny, a bohužel ani moc dobré nebyly. F si dal pivo a lámal nás do panáků. Já si s ním dal, M taky, a F začal být řekněme klasicky otrávený vším, hlavně srandou na jeho účet. Co mi zůstalo v živé paměti je moment, kdy zařval „jdu pařit“ a vymrštil se ze židle, aby následně zavrávoral, padl nazpět do židle a trochu tlumeně zahřměl „jdu sedět“! Dalšími vtipy večera, ač trochu hořkými bylo zaprvé placení, kdy F nejdřív stále hledal v peněžence 210Kč, ač měl platit 104, a když ho na to číšník upozornil, tak nasraně odvětil "tak teda 105!". Druhým momentem, kdy jsem fakt měl v gatích bylo, když jsme šli zpět, a F se málem rozbil o svodidla a téměř přepadl přes ně, a ještě že nepřepadl, protože sráz tam byl takový, že bychom to mohli rovnou celé obejít znova a hledat ho dole. Naštěstí jsme tedy došli, a F se šel trefovat do stanu, v jednu chvíli mi připadalo že se svalil venku a dovnitř to už nešlo, ale nakonec se tam asi dostal. My mezitím seděli u ohně, který jsme si znova rozfoukali, a popili rukolu. Vydrželi jsme to jen asi hodinku, už tak bylo dost pozdě, a šli jsme spát.

To be continued...