Emil je prostě lůzr...aneb páteční vlaková story

Páteční pestré zážitky mě opět nutí nenechat prsty v klidu a znovu je položit na klávesnici. Doufám, že podají excelentní výkon...
Je o čem psát, takže si ke čtení tohoto článku udělejte pohodlí nebo alespoň kafe.

Opět jsem tento pátek jel na víkend za svou milou. Idea byla taková, že v pátek ráno, přesněji v 8.55, nasednu na rychlík R627 Emil Zátopek, kterým dorazím v 12.20 do Přerova, kde přesednu na rychlík R737, který odjíždí v 12.26. V Suchdole nad Odrou jsem měl být v 12.59 a 13.14 nasednout na courák do cíle, kde jsem měl šťastný a spokojený vystoupit v 13 hodin a 59 minut. Nebyl by to však můj styl, abych cestou nezažil spoooustu dobrodružství.
Na nádraží jsem dorazil včas, pomohl jedné doochodkyni s taškou do vlaku a usadil se. Paní zřejmě chtěla projevit vděk a sedla si proto do kupé k mé maličkosti, a začala konverzovat. Měl jsem v plánu přečíst co nejvíce z blábolů, prokládanými sem tam i fuckty, z knížky od pana Kolmana, takže jsem o dialog moc nestál. Zdvořilostní konverzaci jsem naštěstí po chvilce utnul precizně načasovaným zadumaným pohledem do knížky. Už si netroufla na mě promluvit. Přisedla si v Praze ještě jakási blond slečna s králíkem a nějaký pán středního věku. Začetl jsem se do knížky a soustavně se snažil abstrahovat nějaká fuckta, která tam opravdu, ale opravdu nebyla. V Kolíně jsem odhlédl od knížky, když jsem uhýbal pánovi, který vystupoval, a zadíval se na tabuli se zpožděním. Stálo tam 25 minut. Minule, když jsem přijel do Přerova s 20ti, tak jsem nestihl přípojný vlak. Ve vlaku nám ohlásili, že zpoždění je z důvodu stavebních úprav na trati, a že se omlouvají. Klasika. Přistoupila na místo pána druhá doochodkyně, kterou energicky přivolala ta první. Myslel jsem, že to je nějaká její známá nebo tak něco. Nebyla. Neznaly se. Prostě měly asi obě potřebu mi zpříjemňovat cestu řečmi o výměně kyčelního kloubu, jinak nevím, proč šla zrovna do kupé, kde jsem byl i já. Všimnul jsem si, že blond slečna naproti mě kouká. No, tak jsem si ji taky prohlídl(celkem i hezká slečna to byla) a vrátil jsem se ke knížce. Řeči stařešin o potížích při pohybu jsem ztlumil sluchátky s oblíbenou hudbou. Pardubice. Zpoždění stejné. Hláška o zpoždění stejná. Stavební úpravy na trati, omluva. Doochodkyně si zjevně padly do noty a hlasitě probíraly problematiku šedého a zeleného zákalu, takže volume šlo na hodnotu 30, což je maximum. Slečna naproti se usmívala. Bylo mi celkem jedno, jak to myslí, jestli svádivě nebo chápavě nebo škodolibě. Usmál jsem se taky a sklopil oči dolů do knihy, kterou jsem se chtěl celou cestu zabývat. Mezitím se mi nepozorovaně samo od sebe obrátilo pár listů zpět, čehož jsem si nevšiml. Podezřívám tu knihu, že mi to ta sviň udělala schválně. Přečetl jsem si tedy pár stran znovu, aniž bych zaznamenal jakýkoliv rozdíl v textu. Blbá kniha. Blbý mp3 plejer. Došly mu baterky. Nyní jsem vystaven doslova teroru v podobě rozhovoru o konzistenci výměšků tlustého střeva nebožtíka manžela od jedné té rentiérky. Litoval jsem, že si to nemůžu s tím chudákem prohodit. Chvíli jsem promazával smsky, protože číst se nedalo. Šel jsem na záchod a koukal z okýnka, dokud mi nebyla zima. Poté jsem se vrátil do ztichlého kupé. V němém úžasu jsem si pomaličku a velmi obezřetně sedal, abych snad neprobral nyní klidné saně. Slečna se opět koukala a smála se. Copak sakra vypadám tak komicky?!? Ptám se štíplístka, jak to vidí s přípojným vlakem v Přerově. Férově a na rovinu mi povídá, že to vidí bledě, přípoj čeká přesně 10 minut, ne víc. Česká Třebová. Zpoždění 20. Práce na trati, omluva. Trpím. Doochodkyně se totiž probraly z letargie a probírají výši doochodů a recepty z nějakého časopisu. Holčina kouká. Vracím pohled typu "proboha zabte mě, ať to už nemusím poslouchat". Zkouším opět číst. Holčina jde ven z kupé, otáčí se, usmívá se, a čeká před kupé. V tuhle chvíli jsem pojal podezření, že po mě asi něco chce. Řekl jsem si, že si asi špatně vyložila nějaký můj úsměv nebo úšklebek nad dialogem doochodkyň. Rozhodl jsem se nepokoušet hada bosou nohou a dával jsem si extra pozor, abych o bloncku nezavadil pohledem, aby si náááhodou něco nemyslela. Olomouc. Zpoždění 15 minut. Refrén. Emil dosud pomalu, ale jistě, zpoždění po kousíčkách stahoval. Musím se přiznat, že mě touhle dobou i napadlo, že by se mi mohlo podařit ten vlak stihnout. Nevím jestli vědomě, ale s blížícím se koncem cesty slečna vytáhla zbraň nejtěžšího kalibru. Toho králíka. Její útok se ale dost minul účinkem, protože na vábničku se chytly obě rentiérky a dávaly holčině co proto. Musím se s dávkou škodolibosti přiznat, že jsem se tímhle opravdu dobře pobavil. Ten je krááásnej, a jak se jmenuje, poslouchá, nepočůrá Vám ruku, co děláte s bobkama? No nářez. Už ani nevím jak se pak ke mě dostaly, ale ty babky začaly najednou rýt i do mě, jestli mám taky zvíře a odkud sem. Na to jsem fakt nebyl zvědavej, a tak jsem použil klasickou obranu vyhýbavých odpovědí a trapných vtípků. Bohužel to nějak nezabralo a doochodkyně zvolily téma "mládež" s tím, že po mě a po té holčině požadovaly aktivní účast na rozhovoru. Rozhodl jsem se tedy se podvolit, a podrývat jejich systém dialogu zevnitř. Výborně jsem jim nahrál na smeč s mládeží a drogama a leností, načež jsem spokojeně odešel na záchod a nechal je tam společně diskutovat. Potom jsem se začal balit, a ony se mě ptaly kam jedu a tak, takže jsem jim řekl, že zkusím proběhnout nádraží, jestli tam je ještě ten můj vlak. Bylo mi to už šumafuk že to budou vědět, vystupoval jsem. Všimnul jsem si ještě holčiny, jak psala cosi na noviny, mimo křížovku, kterou luštila. Tušil jsem co psala. Začala balit králíka. Rychle jsem se oblíkl, zvednul se, pozdravil na rozloučenou, a šel čekat už radši ke dveřím. Přerov. Za znění refrénu jsem vyběhl z vlaku, rozhlédl se... a přípoj fakt nikde. Emil to opět nestihl... sice finiš slušný, ale pořád je mi to houby platný. Takže se vracím zpět do vlaku, svezu se ještě do Hranic, odkud pojedu osobákem do Suchdola. A kdo proti mě nejde. Blondýnka s králíkem. Hned se ptá jestli jsem to opravdu nestihl, odpovídám kladně, že fakt nestihl, ale že se svezu do Hranic. A tam si počkám. Tak mi dala svoje noviny s tím, že si aspoň můžu počíst až se budu nudit, mrkla na mě a šla. Kdybych čekal v Přerově, tak bych asi byl pozván na kafe, no fakt tam to číslo bylo napsaný, spolu se jménem a namalovaným sluníčkem. Nevím, čím jsem si tuhle pozornost zasloužil, nestál jsem o ni. No nic, vracím se do vlaku, který zrovna oranžový, v barokním stylu urostlý, cikán, rozděluje na dvě části. Nasedám do vagonu, který pokračuje do Hranic a jdu uličkou. Zastaví mě volání. Haló, mladý pane. Ano, tušíte správně. Ty dvě babky. Tak jsem s rezignovaným výrazem usedl do sedačky utrpení mezi ty dvě. Vypínám vnímání. V Hranicích se loučím, odnesu doochodkyni tašku z vlaku, a jdu čekat. Na nádru hlásí, že můžu použít EC vlak bez příplatku, neboť Emil nestihl doběhnout svého soupeře. Sice hezký, ale EC mi nestaví v Suchdole. Ptám se na informacích, zda mi v Suchdole přibrzdí, abych si mohl vyskočit, ale infolady zjevně nemá na moje rejpavé vtipy náladu. Nějaká slečna se mě s úsměvem ptá, jestli mám taky ten problém, že potřebuju do Suchdola. Sakra jo, stejnej problém. Du okamžitě ven, na mráz. Už sem fakt společensky vyčerpanej, další pozornost by mě asi zabila. Konzumuji svačinu a čistím sms archiv. Čekání cca 1,5h. Osobákem jsem se tedy svezl do Suchdola, kde mě čeká další z předvídatelných překvapení. Courák bude čekat na rychlík, kterým bych přijel, kdybych z Prahy vyrazil o půl dvanácté. Jdu do čekárny. Zima jak na Sibiři. Ti blbečci dělaj něco s dveřma, takže je tam teplota asi o stupeň vyšší než venku. Na rychlík se bude čekat 45 minut. Netřeba popisovat mé pocity. Mrznu. Čekám. Čekám. Mrznu. Přistavili courák, sedám si do tepla, postupně znovu získávám cit v prstech. Poslouchám spolucestující, jak nadávají. Na sedačku vedle mě usedá skupinka opálených spoluobčanů. Smrdí. Po 40 minutách nakonec přijel rychlík a přestoupili asi 3 lidi. Tři. Lidi v couráku spáchali hromadnou vraždu těch tří nešťastníků pohledem. Vláček se rozjel. Přemýšlím, zda příště, až pojedu za svou milou, zvolím jisté dvě hodiny čekání, nebo možnost, že mě rozvášněný dav nabodne na vidle. Těžké rozhodování. Dopíjím poslední kapku vody a koukám do krajiny. Konečně vidím věžičku vítkovského kostela. Jsem šťastný, přežil jsem i tentokrát. 156 bonusových minut jsem přežil.

J