150 minut aneb naposledy s Emilem

I tento pátek jsem jel za svou milou. Měl jsem tentokrát už velké dilema, zda svůj drahocenný čas na cestu svěřím Emilovi, který mě již dvakrát zklamal, anebo zda pojedu pozdějším, též pokaždé zpožděným spojem, ale budu u své milé s jistotou později. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl dát Emilovi poslední šanci. Na netu jsem zjistil, že mezi Zábřehem a Olomoucí je rozkopaná trať a proto tam Emil zastaví jako osobák v nějakých stanicích navíc. Byl tam přiložen i časový rozpis, kdy kde zastaví a odjede. Při takovémto upozorňování a plánování se mi zdálo jasné, že to Emil tentokrát v Přerově stihne, aby to ti fušeři nepsali zbytečně.
V 8.55 jsem jako obvykle nastoupil na Hlavním nádraží. Byl jsem docela unavený, takže jsem cestou dost dřímal, tudíž se omlouvám za málo barvité popisy. V první zastávce Kolín bylo zpoždění tuším 25 minut. Upřímně nevím, kde se nabralo, ale vzhledem k tomu, že jsem pospával, to je pochopitelné. Hláška o stavebních pracích na trati dozajista uklidnila všechny nervózní cestující, kteří Emila ještě neznali osobně. Až do Pardubic potom k mému úžasu Emil hnal jako živý Emil v nejlepších letech, chvílema jsem si říkal, jestli si mašinfíra nehraje na Pendolino, opravdu, takhle rychle jsem dlouho nejel. Bohužel toto tempo Emil dále neudržel, špatné rozvržení sil ho stálo cenné minuty, v České Třebové už měl dokonce 30. Z rozhlasu nám automatická slečna zapapouškovala hlášku o opravách trati a jelo se dál. Emil zjevně sípal z posledního dechu a už proto jsem nemohl myslet na včasný příjezd. Při křečovitém popojíždění ve stylu couráku mezi Zábřehem a Olomoucí nabral dalších 15 minut. Nakonec jsem ani v Přerově nezkoušel přestoupit, neboť beztak už dávno nebylo kam, a jel jsem rovnou do Hranic. Tentokráte to tedy Emil nestihl ne těsně, jako většinou, ale s velikou rezervou 45ti minut.
V Hranicích jsem s klidem vystoupil a šel na informace. Paní si mě už musí pamatovat, když tam každých 14 dní v pátek oxiduju. Tentokrát jsem se zeptal, na jaké místo popř. jaké osobě mohu podat stížnost. Paní zkusila ťuknout, jestli náhodou nejsem debil, jestli to opravdu myslím vážně, a řekla mi, že kniha přání a stížností je v kanceláři vedoucího, to jest dveře vedle výdejny jízdenek. Odvětil jsem, že to myslím vážně a že chci adresu, kam mohu zaslat stížnost písemně a doporučeně. Paní vzhlédla od svého čtení a prohlédla si mě, na její tváři bylo zjevné překvapení. Asi takového cvoka co si chce stěžovat na dráhy nikdy neviděla. Upřímně ji docela i chápu, stejně je ta stížnost k ničemu, možná se vám i vysmějou, ale tak aspoň pro ten pocit, že jste něco udělali.
Právě pro ten pocit to nejspíš udělám, snad mě nezastaví nedostatek času :-/ .
V Hranicích jsem tedy na osobák díky Emilovu výkonu ani nečekal moc dlouho, snad jen půl hodiny. Tam se mi nepokrytě smála průvodčí. Prý jak dlouho už dnes cestuju a že mě lituje, baba drzá. V Suchdole jsem si počkal v couráku na rychlík, který jede z Prahy o 2,5 hodiny později, který byl samosebou o 30 minut opožděn. A vyrazilo se zasněženou tratí do Vítkova. Courák stáhl tak akorát 10 minut a už jsem vystupoval. Vystupoval do náruče mé milé :)
Sečteno a podtrženo, tentokrát 150 minut.

Nezůstanu dlužen ani tu adresu, kdybyste náhodou někdo měli chuť psát a zbytečných pár korun na dopis. Prý je to nejvyšší místo, kam je možné si stěžovat. Takže :
Generální ředitelství Českých Drah, Odbor interního auditu a kontroly
Nábřeží svobody 12
Praha 1, 110 15

Elektronicky můžete drahám sdělit svůj názor na fungování jejich služeb na adrese www.cd.cz , kde najdete úplně vlevo dole "kontaktní formulář", tam můžete své výtky a stížnosti s klidem navždy pohřbít.

a závěrem : Víte proč mají ČD nástupiště z betonu? - Aby tam cestující nezapustili kořeny.

J