Jak jsem trávil páteční dovolenou

Opět jeden článek s křížkem po funuse(odehrálo se to asi před měsícem), ale dříve to nešlo, mám toho teď opravdu hodně a jak všichni víme, život je pouze otázkou priorit.

Už nějakou dobu mě bolel zub, respektive celá čelist vpravo. Přisuzoval jsem to každoročnímu nebo ob ročnímu růstu osmiček o pár mikrometrů. Nicméně bolest neustoupila ani po týdnu a navíc mě začala budit ze spaní a bez prášku to už dál nešlo. Inu rozhodl jsem se tedy, že si pátek vezmu volno, zajedu domů k zubaři, kterého, jakožto posledního doktora nemám v Praze. Rovnou jsem si naplánoval i další úkony, když už budu v pátek v trvalém bydlišti. Takže založení účtu v bance, zrušení jiného účtu, schůzka s účetní, schůzka kvůli pronájmu garáže a sepsání lejstra, a sepsání dalšího lejstra pro nájemníky. Nabitý den, dobře vyplněná dovolená. Toť plán.

Ráno jsem tedy vyrazil v cca 7:15 směr zubař. Před půl osmou jsem už stepoval přede dveřmi domu s dalšími dvěma lidmi, jelikož dveře ještě nebyly ani otevřené, neb doktorka ordinuje od osmi hodin. Nicméně bylo mi řečeno, ať jsem tam jakožto pohotovostní případ, dříve. Po půl osmé jsme byli vpuštěni a zaujal jsem místo na sesličce v čekárně. Toto místo jsem neopustil dalších cca 80 minut. Když jsem čel dovnitř, malá čekárna byla narvaná k prasknutí, 8-10 lidí tam určitě bylo. Zdravím, sedám si, vysvětluji problém. Bolest, budí ze spaní, nevím jestli od pětky vpravo dole, kterou mi spravovala minule, nebo od rostoucích osmiček, bolí celá čelist vpravo, dole a už i nahoře. Tak že se na to prý podíváme, na tu pětku. Vzala do pinzety nějaký „hadřík“, ten namočila do něčeho a přitiskla na tu 5ku. Vyjekl jsem bolestí a paní doktorka s hláškou „takže to bude tak 5ka“ se pustila do práce. Rozvrtala plombu, a vrtala dál. Bolest veliká. Poprvé v životě jsem dostal umrtvující injekci. Samotná injekce nebolela. Všechno ostatní ano. Druhá injekce z druhé strany. Beze změny. Bolest se začíná stávat nesnesitelnou. Pořád kutá a vrtá. Asi narazila na poklad Inků. Říká něco jako, že se to musí vyčistit nebo tak, dává třetí injekci. Opět zbytečná. Cítím kroutivou bolest. Vnitřně cítím, že buď musím bojovat o život, nebo mi hlava vypne celé tělo. Nohu, která mi celou dobu cuká a kope, držím v křeči rukou, abych nerozkopal vybavení. Doktorka konečně vidí, že to asi dál nepůjde. Dává mi mega injekci, která má působit za 15 minut, ať počkám v čekárně. Sbírám se po částech z křesla, sestra mě podpírá. Vnímám tak napůl. Dovedla mě do čekárny, kde lidé začali valit oči stejně jako naše kočka, když vidí vanu s vodou. Chromá stařenka mi uvolnila místo hned u dveří. Dvě přítomná děcka začala bulet. Složil jsem se na židli a sestra něco jako, že ať zabouchám na dveře, kdyby mi bylo zle. Koukám na lidi. Lidi čumí na mě. Uvědomuji si, že mi s takovým divným vnitřním praskáním znecitlivuje celá pravá polovina hlavy. Osahávám si pusu. Ano, nahmatávám sliny a krev. Vytahuji kapesník a ve stavu polovičního vědomí otírám krvácivou slintavkou zasaženou tvář a bradu. Motá se mi hlava. Vstávám a podél zdi se sunu k záchodu s umyvadlem. Když jsem si omyl obličej, vylezla sestra a vyběhla za mnou, jestli mi je dobře. Dovedla mě zpět na sedačku v čekárně. Vložil jsem hlavu do dlaní a čekal, než mě zavolají znovu. Nevím, jak dlouho to bylo. Zavolali mě, došel jsem dovnitř a rezignovaně jsem padnul do křesla. Další injekce. A znovu kroutivá, kulervoucí bolest. Stejný pocit jako předtím. Buď bojovat o život a nebo chcípnout. Toto jsem vydržel v křečovitých bolestech ještě chvíli a pak naštěstí doktorka zahlásila, ať sestra namíchá cement, že to zavřeme. Zkontroloval jsem kalhoty, jestli mě zákrok neučinil inkontinentním a počkal ještě na zavření cementem. Něco napchala do toho zubu a pak to zacementovala. Ze zbytku si moc nepamatuji. Myslím, že mi říkala, že v zubu byl zánět a že mi vyndala nerv a vyčistila kanálky a že se omlouvá, že to bolelo. Zaplatil jsem 90 korun za pohotovost a odbelhal se pryč. Těšil jsem se na čerstvý vzduch. Tělo mi stále cukalo se zbytky bolesti ale šel jsem do auta. Po ujetí jednoho bloku jsem zastavil a čekal. Noha na plynu stále cukala, takže se nedalo pořádně jet. Nechal jsem to tedy uklidnit a dojel jsem domů. Autem do banky jet nezvládnu. Mamině jsem ve zkratce řekl, jaké bylo „ošetření“ a šel jsem do banky.

Šel jsem do té s kocourem. Potřeboval jsem nový účet místo účtu v Kradoucí Bance, který se mi kvůli poplatkům a zkušenostem mámy znelíbil a o chvíli později jsem jej chtěl zrušit. Přišel jsem do banky, sednul si a čekal. Za pár minut mě vlídným úsměvem přivolala korpulentní slečna, a co pro mne může udělat. Řekl jsem doslova „ďoblý ďeň, počeboval bych žaložiť učeť“. No připadal jsem si jako Schwarcenberg. Slečna se optala, zda je mi dobře. Ubežpečil šem jí, že je mi ďobže, že šem jen byľ u žubaže. I s komunikačním handicapem jsem „žaložil účeť“ a vydyndal magnetku s kocourem, aby měla máma něco nového na lednici. Šel jsem se zeptat na účet ještě do FIO, ale tam jsem naštěstí si mohl vzít pouze papír s veškerými podmínkami účtu a nemusel jsem obsluhu obšťastňovat svými momentálními komunikačními dovednostmi. Poté jsem vyrazil k poplatkovým zlodějům. Hned za dveřmi jsem oslovil sličnou slečnu za přepážkou „služby zákazníkům“ a požádal ji o službu. Ve vší slušnosti s úsměvem a už se zlepšenou výslovností jsem řekl, že bohužel nevím, kdo je můj poradce, a popravdě mě to ani moc nezajímá, protože chci pouze zrušit účet a zda je to možné. Požádala mne o doklad totožnosti, který jsem jí předal a na základě kterého zjistila, že má osobní bankovní poradkyně, kteroužto jsem, jako většinu mých předchozích osobních poradkyní, nikdy neviděl, je nějaká paní třebas Hahatašová. A že paní má dnes plno. Hm. Je mi jedno, kdo a kdy to zruší, bydlím a pracuji v Praze a převádět účet pod jinou pobočku mi pouze pro účel zrušení přijde jako duševní onanie prvního řádu. Prý nikdo kdo by mohl paní Hatašovou zastoupit nemá celý den volno a stejně zrušení musí prý udělat osobní poradkyně. Je pátek, cca 11h dopoledne. Říkám, že sem opravdu nepojedu rušit účet znovu, a už vůbec si na to nebudu brát dovolenou, abych mohl přijet v otvírací dobu pobočky. Stále v maximální slušnosti se ptám na jiné možnosti. V tom slečna začne hulákat na procházející paní Hahatašovou. Že klient z Prahy chce zrušit účet a jestli by neměla čas. Neměla. Prý „ať si přijde jindy“. Vkládám se do hovoru a říkám paní, že snad to nebude úkon na více než deset minut, a jestli by neměla přece jen čas. „Přijďte si jindy“. Říkám, že kvůli pár minutám nebudu znovu jezdit z Prahy, kde bydlím a pracuji a nebudu si ani brát dovolenou. Odchází téměř s výkřiky ve stylu „co si všichni sakra myslej, já tu makám jak blbá a každej chce všecko hned a taky se na ty lidi můžu vykašlat“ ... zbytek sdělení jsem neslyšel, neb paní odběhla do patra. Otočil jsem se zpět ke slečně a zopakoval požadavek, že chci zrušit účet a to kýmkoliv, kdo bude k dispozici a bude to schopen provést a že už se nemohu dočkat, až budu z této banky pryč. Chápavě se mi omluvila, pozdvihla prsa a začala lustrovat online kalendáře poradců. Nenašla nic, ale slíbila, že na třetí odpoledne někoho sežene. Nene, ve dvě mám schůzku s účetní. Takže jedině v jednu. Seženete prosím někoho na jednu hodinu? Ano, seženu. Házím na ní očko, jako že „A opravdu? Tak tedy dobře“. Odcházím.

Jsem vyčerpán, jdu domů. Oběd jsem z pochopitelných důvodů jíst nemohl, ač bych sebevíc chtěl, takže jsem si dal jen jedno sousto rýže a po krátkém odpočinku vyrazil obratem zpět do banky, doufajíc, že mi sličná slečna opravdu domluvila kohokoliv na zrušení účtu. Přišel jsem, slečna se zrovna měnila za jinou sličnou slečnu. Ví o mně. Domluvila mi pána. Pán se mě ujal. Pán byl velmi profesionální, ač jsem nepochopil, jak si vůbec může myslet, že když mi něco nabídnou, mohu ještě zůstat. Řekl jsem mu pouze, že před výstupem paní Hahatašové bych možná na aktuální nabídku, na účet s úplně vším zdarma na 5 let, asi kývnul, ale po dopolední zkušenosti již nikoliv. Pouze mne informoval, že mě budou kontaktovat z retenčního centra a budou mě lámat, jestli nejsem debil a abych zůstal (k dnešku to ani nezkusili – jen dobře). Účet zrušen asi za 5-10 minut. Paráda. Hotovo a jdu se projít a za účetní, která mi měla dát podklady k hádce se spolumajiteli nemovitost, která byla objednána na další den. Strávil jsem u ní asi hodinu a půl a dostal za odměnu plnou igelitku podkladů k argumentaci. To bude super večer, už teď mě z toho bolí hlava. Jdu to odložit domů, v rychlosti sepíšu lejstro k pronájmu garáže a šup s ním ke garáži. Pán přišel, chtěl, podepsal, aniž by ho to nějak zajímalo, tak doufám, že placení bude probíhat stejně „pohodově“. To už bylo asi 5 odpoledne. No plný den to byl. Doma jsem už jen splácal další papír k majetku a poplácal se po rameni, jak jsem ten dovolenkový den pěkně využil.

Važme si odborníků i běžné lidské vstřícnosti, obojího je nedostatek. Debilů a lidí s diagnózou „blbá nálada“ je jak sraček.

Jen pro doplnění, zuby mě bolely ještě 14 dní i s Ibalginem, až do dalšího „ošetření“, kdy mi dotrhala zbytky nervů. Plus dodávám, že bych se radši nechal 10-15 minut kopat do rozkroku, než to první ošetření podstoupit znovu!!!

J