Zrcadlo zrcadlo, pověz mi, jak já tě sakra přidělám?!

Námětů na články mám poslední dobou i dost, jen mi tak při zpětném čtení nějak přijde, že to už není úplně ono, připadá mi, že mou duši možná lehce opouští "básnické střevo" a zůstává ze mě jenom to "střevo". Možná to je tím, že už nepíšu tolik věcí ihned, ještě v prudké nasranosti nebo ve víru emocí... inu zkusíme napsat opět v naprostém klidu něco, co zpočátku nebude vůbec vypadat jako pohádka naťuknutá v nadpisu...

Bude to o Pažoutovi, ale po krátké předmluvě si dovolím ještě maličko odbočit. 

V září jsem zjistil, že krom již odborně opravené praskliny na čelním skle přesně ve výhledu řidiče (kdy mě někdo chtěl odprásknout vzduchovkou) mám nově i rozbité sklo vpravo nahoře u spolujezdce, prasklina tak 10-15cm dlouhá. Dle bližšího zkoumání místa vzniku praskliny bych tipnul, že mě někdo chtěl oddělat pro změnu kamenem. Vzhledem k tomu, že tohle už technickou těžko projde i při diskrétně předané bankovce do ruky servisního technika STK, rozhodl jsem se, že do další technické sklo vyměním celé. Zjistil jsem si možnosti, a nejjednodušší mi přišla varianta v Teplicích v AGC autosklech. Ale jak říkám, původní idea byla až před další technickou. 

Jeden den jsem si však udělal krásný pracovní den. Nějaký čtvrtek, jsem měl služebně jet do Liberce. Ráno jsem byl v Praze v kanclu, tam jsem pracoval tak hodinu a hodinu četl zprávy na internetu. Potom jsem se sebral a jel... domů se najíst a na chvíli natáhnout. Přece jen, v Liberci jsem měl být až v jednu. Vyrazil jsem před půl dvanáctou ode mě a pohodovým tempem s důrazem na minimální spotřebu jsem jel. Zanedlouho jsem si potvrdil, že na mě pomalá jízda funguje zhusta negativně, nesoustředím se a koukám neustále, co kde lítá. Situací, kdy jsem se maličko lekl, kde až to jsem (blízkost kamionu přede mnou, blízkost u krajnice, nevědomost o předjíždějících vozidlech), bylo tedy relativně dost. Ale což, co bych neudělal pro ochranu životního prostředí, když mám čas a možnosti a cestu mám placenou cesťákem dle spotřeby v techničáku. Cesta mi trvala cca 1,5 hodiny. Vystoupil jsem před firmou, a šel na smluvené jednání. Schůzkovali jsme s pánem ajťákem asi hodinu a něco, a probrali dokonce i všechny body, které jsem měl připravené, ač jsem ho musel neustále vracet k tématu. Kupodivu jsem z toho měl i pozitivní pocit. Zeptal jsem se pak, zda v té zasedačce můžu zůstat, nebo ji potřebují, že si ještě potřebuji dodělat nějakou svoji práci (sms, mail, skype, fb... O:-))) ). Vzhledem k tomu, že jsem získal možnost si s někým z daleka za cca hodinu zavolat přes skype, o což jsem opravdu stál, rozmyslel jsem se, že vyrazím. Rozhlédl jsem se ze zasedačky, jak vypadá situace. Ví o mě jen recepční, ajťík, a pan principál. Ajtík je daleko, nevidí mě, principál není v kanceláři a recepční odchází na wc. Balím a protahuji se prázdnou recepcí. Mažu k autu, sedám a rychle opouštím parkoviště, abych nebyl viděn. Na kruháč a šup výpadovka na Prahu. Vyjíždím z Liberce, serpentýnky na kvalitní silnici si člověk nejedoucí jak s platy vajec opravdu může velmi užít, navíc občasný kopeček nahoru a dolů dodá soustředění. Nebudu říkat jak rychle jsem jel, bylo to rozhodně více než povolený limit, chvílemi i o více než polovinu nebo dvě třetiny povolené rychlosti, ale s klidným srdcem a upřímně prohlašuji, že bych svou jízdu neoznačil za "nepřiměřeně" rychlou nebo nedejbože nebezpečnou. Inu užíval jsem si a zároveň jsem měl v hlavě i důvod, proč jedu rychleji. Za celou cestu do Prahy mě nikdo nepředjel. Nechápu. U teplické dálnice D8 se mi to občas stane, ale zde bych to nečekal. Jel jsem rychle jen tam, kde jsem vše měl bezpečně pod kontrolou a dobrý rozhled. Dobrý rozhled. To je něco, se se začínalo před imaginárním spolujezdcem zhoršovat. Při velké rychlosti je tlak na čelní sklo značně vyšší, a to se začalo projevovat na prasklině, která za cestu zpět do Prahy pěkně popošla o dobré čtyři centimetry, možná lehce více. Do Prahy jsem to stihl včas, cesta mi trvala přesně polovinu toho, co cesta tam, a došel jsem k závěru, že při svém stylu jízdy bych měl to prasklé sklo opravdu radši vyměnit.

Po pár dnech volám do nalezeného a vybraného skloservisu, zda bych mohl na výměnu čelního skla o víkendu a že chci nejlevnější typ skla. Bohužel, původní nahoře ztmavené, s dešťovým senzorem jsem nechtěl kupovat, vzhledem k poměru cena dílu / cena celého auta. Takže nejlevnější varianta. Pán mi jen říká, že se může stát, že mi tam nepůjde přidělat vnitřní středové zpětné zrcátko, kvůli jinému úchytu originálního zrcátka na originálním skle. No, nelíbí se mi, to, ale se slovy, že to pravděpodobně nějak půjde, jsem souhlasil a domluvil termín. Výměna trvala asi hodinu a kousek, nic zdlouhavého, zašel jsem si mezitím aspoň něco nakoupit. Sklo bylo naprosto neuvěřitelné, to bylo skoro jako kdybych tam žádné neměl. Připomnělo mi to ten vtip, jak jeden ostravák na podzim vykládá druhému, "čeče byl sem v tech Alpach o vikendu a představ si vole, tam maj normalně vzduch co neni vidět!!!". No bylo mi to divné, že najednou vidím vše tak jasně a čistě a skoro jsem se bál prolétajících ptáků před autem. Tento fakt mě lehce omezil ve vnímání zásadnějšího problému - to zrcátko tam opravdu nešlo přidělat, tak mi ho nechali jen na sedačce, ať si koupím správné anebo přidělám to staré. Znáte mě. Nejdřív jsem nad tím mávnul rukou, že to někdy přidělám, nechám to na budoucího mě, ale už jen za cestu ze servisu do garáže jsem při osmém stupidně-nechápavém pohledu na prázdný držák uznal, že to zrcátko opravdu nutně potřebuju. 

Držící mechanismus je u obou částí úplně jiný. Na zrcátku je něco co se na něco musí nasunout, a na tom držáku na skle taktéž víceméně díry a drážky, do kterých se druhá část vsune. Takže mám de facto dvě samičí připojení a žádný samec... tak... přemýšlel jsem dost, jak ty dvě samice spojit. Co tam kde ohnout, vytvarovat, aby se chytily, ale po třetí cestě do garáže, jsem seznal, že nejlépe bude, když to propojím dvěma kolíky, které budou zasunuty v obou částech zároveň. Hledal jsem vhodné materiály, upravoval, zkoušel, upravoval, pátá cesta z třetího patra do garáže a zpět. Nakonec jsem použil dvě ocelové tyčinky původně ze starého videa, kus plastu z nějakého konektoru na přidržení a po tom, co jsem to zrcátko uchytil, jsem použil kousek černé koženky z pouzdra na diskety na utěsnění mezírek mezi sklem a plastovým obalem držáku zrcátka. Vypadá to tedy naprosto příšerně, čekal jsem, že to za 10 km jízdy upadne, ale veřte nebo ne... dmu se pýchou, funguje to už 250km. No, jsem zvědav, jestli se někdy budu mít k tomu sehnat na vrakovišti to "správné" zrcátko, když se mi zase jednou povedlo udělat něco, co funguje:)

J