Pravda… na mém blogu by už asi
měly být virtuální pavučiny nebo alespoň chcíplej pes, protože jsem nepsal nic
ani nepamatuji. Tak zkusíme pavouky vyhnat jedním, snad krátkým, vyprávěním.
Inu měl jsem to štěstí a po
drahné době jsem opět zavítal za hranice na dovolenku, a to dokonce rovnou
letadlem a k móři. Stálo mě to devět dní dovolené a relativně málo úsilí,
protože dost kolem zařídila má drahá polovička. Abych se držel nadpisu článku, přejděme k samotnému dni
odletu. Mělo se dorazit na letiště tehdy ještě Ruzyně asi ve tři ráno, a odlet
asi půl šesté, už se nepamatuji přesně. Již cesta na letiště mě značně
psychicky vyčerpala. Dvě noční tramvaje (se všemi jim typickými čichovými i
zrakovými vjemy) a jeden autobus a čas cesty hodina a půl. Příště jedu autem a
nechám ho radši někde u Ruzyně v příkopu, než se zase crcat s noční MHD.
Na letiště jsme dorazili někdy
před třetí, a jali jsme se hledat stánek té naší cestovky, přes kterou jsme to
měli, a kde jsme měli dostat vše potřebné. Našli jsme několik stolů spojených
do jednoho dlouhého pultu tak, že u každého stolku bylo jedno letovisko. Jako
normální člověk bych předpokládal, že se lidi půjdou podívat, kterou frontu
mají stát, a pak se zařadí do své fronty. Ne tak osazenstvo těchto
zájezdů. Vzhledem k tomu, že to bylo už po sezóně, bylo mezi staříky jen
několik málo osob věkem mi bližších. Fronta se tvořila tak, že všichni čekali,
resp. drali se za pomoci loktů a holí kudy to šlo, takže fronta byl takový
přibližný půlkruh kolem stolků. Tohoto davového šílenství jsem se odmítl
zúčastnit, a tak čekala chudinka má drahá tuto frontu. Nakonec se dočkala.
Času bylo stále dosti, tak jsme
po procházce zakotvili na jedné z prázdných laviček a dojedli jídlo a
dopili pití, které bychom stejně nemohli do letadla vzít. Zajímalo by mě kolik
bomb nebo jiných nebezpečných zařízení, nebo jen látek k jejich výrobě, bylo kdy propašováno do
letadla v pet flašce s džusem. No nic. Čas se nachýlil a my šli
směrem k odbavovací přepážce. Samosebou se tam již štosovaly hole, tak
jsme se postavili do fronty, a vedle nás, nějaký tak o padesát let starší pár.
I jal se pan doochodce předbíhat. Ale tak krásně nenápadně. Každým krůčkem o
kousek do strany před nás aby nás „zablokoval“ no měl jsem z toho částečně
legraci, a částečně mě to nebetyčně sralo, jestli to má dědek prašivej
zapotřebí. Když dokončil blokovací manévr a zakončil posouvání do strany přímo
před mýma nohama, kde ležela moje naplněná sportovní taška, jal jsem se
intenzivně posouvat tašku vpřed. Když jsem nohou potřetí poslal tašku s notnou
intenzitou kupředu, tak aby se zastavila o dědkovo achilovku, podivil jsem se,
že na to ani nereaguje a má snaha vyvolat potyčku je tak zbytečná. Po odbavení
jsme se ještě prošli dokola, a pak k těm prohlídkám, kde jsem bez pásku
stěží udržel kalhoty. Prošli jsme si i bezcelní zónu, kde, pokud se pamatuji,
v restauraci stálo malé pivo 95,-Kč a zakotvili u té naší brány, kde bylo
již notně plno, ač do odletu byla určitě tak hodina času. Když po nějaké době
přišla slečna od letadel za ten stůl, babky hned vystartovaly ke stolu jak Usain
Bolt na stovce. Slečna vysvětlila, že brána bude otevřena v nějaký
konkrétní čas T(už se nepamatuji), a že nad ní jsou hodiny, takže jim nic
neuteče. Po ulitém startu se účastníci zájezdu vrátili do startovních bloků. Když
bylo cca pět minut do času T, šla jedna paní oťuknout slečnu u stolku, zda už
by to nešlo, a překvapivě se setkala se zamítavou odpovědí, pročež kroutila
hlavou, jak kdyby jí Kalousek zase oříznul důchod. V čas T vitální
doochodci vyskočili, tak bodnutí včelou, a začala tlačenice, jak kdyby se mělo
do letadla dostat jen deset nejrychlejších (podotýkám, že všichni v tu
chvíli už dávno drželi letenky s místenkami). Slečna u přepážky, které
mezitím naštěstí přišla posila, krotila dav a oznamovala, že napřed jdou matky
s dětmi a kočárky apod. Dav se rozestoupil a vytvořil špalír nenávistných
vrásčitých pohledů, kterým prošlo několik matek s dětmi, načež se dav opět
semknul a tlačením se vpřed se dožadoval vstupu na palubu, ač dle mého nějaká
děcka s rodiči ještě neprošla bránou. Inu, šli jsme k bráně až
v řidčím davu, přece jen, co kdyby opravdu nezbyly místa, a usadili se.
Letadlo bylo dle mého odhadu poloplné … nebo poloprázdné, záleží na úhlu
pohledu.
Cesta utekla rychle, a jakožto má
první cesta letadlem, dlužno říci, že i v naprosté pohodě a klidu. Stejně
tak i výstup na miniaturním letišti ostrova Kos (ano Ko-S!, ne Ko-Z! jak si jeden známý myslel) a následný nástup
do přistavených autobusů. Když se autobus naplnil, vstoupil do něj jakýsi
vitální sedmdesátník (delegát CK) a začal přednášet (volně přeloženo do moderní
spíč) jak je to hlavně vo pohodě, a jak tu jste úplně frí, a hlavně si pučte
káru nebo moto u týhle firmy, u žádný jiný. A že tajm skedžl tu nehraje žádnou
roli a prostě pohoda jazz a uvidíme se zejtra po snídani tam v tom támhle.
Jasně, přesně vím kde, když jsem tam nikdy nebyl. Ok, budiž, jedem nějakou
hodinu a přijíždíme k hotelu. Ano, je skromnější, než ty naproti, ale mě
to stačí, a taky ta cena byla velmi dobrá. Dav se okamžitě chápe zavazadel a
jako nájezd indiánů míří k hotelové recepci. Divím se, že paní za pultem nezvedla
ruce a nevydala veškerou hotovost. Volným krokem jsme došli do prostoru
recepce, odložili zavazadla a rozvalili se v křesílkách, která tam byla k dispozici. Všichni ostatní stáli frontu, která se pohybovala
tak jeden pár za minutu. Lidí tam mohlo být klidně přes 60. Fronta postupovala
stylem – „helou, jor nejm and tiket?“ „Josef Máslo. Tiket hír.“ „Oukej, jor rum
vil bí redy at 2pm(nebo 1pm, nebo 1:30pm).“ Ano, bavilo mě to. Čekali tam jen
proto, aby mohli v čekání pokračovat dál někde jinde, protože bylo asi půl
desátý. Když se fronta zredukovala na minimum asi tří lidí, šli jsme si tam
stoupnout taky, a věřte nebo ne, „aur rum vos redy et 11:30“, takže de facto za
chvíli. Supr. Ubytovali jsme se a prozkoumali komplex a okolí a začali se
dovolenkovat. Poslední událost, kterou bych ještě rád zmínil, a částečně
souvisí s počátkem dovolené, je druhý den ráno schůzka s delegátem.
Ráno jsme šli hledat to místo, kde to mělo být, bohužel má první volba padla na
jiné místo, a tak jsme došli o 3, slovy tři. minuty pozdě. Při příchodu jsme
byli dotázáni(tím stejným vitálním fpohodě a frí staříkem), zda víme kolik je hodin, a že se tady chodí včas. S notnou
dávkou sebeovládání jsem se pouze podíval na hodinky, jestli mi nejdou o hodinu
jinak, a nešly. Stařík ještě poznamenal, že mi jdou blbě hodinky, a když ještě
zahlásil, ať tam nestojíme a jdeme si sednout, měl jsem sebeovládání zapnuté
na stupeň deset. Po chvíli přišli další opozdilci, tři důchodkyně, které si vzaly
z hromádky mapu a chtěly jít hned pryč, tak je děda sjel na tři doby s tím,
že ať si sakra sednou a neruší, pokud sem patří. Jedna paní si sedla, dvě radši
odešly, měl jsem odejít taky. Na konci prezenčky rozdal i papíry, jak jsme s hotelem
a s ním byli spokojeni, a že si to na konci pobytu vybere.
Na konec vyprávění musím dodat,
že dovča byla super, i díky tomu, že další kontakt s „delegátem“ byl až
informace k odletu zpět, kde se měly odevzdávat ty papíry s hodnocením. Naneštěstí
jsem na to zapomněl a během schůzky stihl vyplnit informacemi typu „jsi otravné
hovado a běž si najít jinou práci, např. dělat nočního hlídače nebo jakoukoliv
jinou, kde nemusíš komunikovat s lidma“ pouze jeden ze dvou obdržených
formulářů.
Každopádně se už těším na další
cestu na jih za sluncem, bylo to fajn :D
J
Žádné komentáře:
Okomentovat