Třetí den jsem se vzbudil opět mezi prvními, a šel posnídat a umýt si xicht. S T jsme pak šli jako první na tenis. Byla to pohoda, na to, že jsem tu raketu držel v ruce podruhé po cca patnácti letech. Asi začnu chodit hrát častěji i v Praze, pokud zdraví dovolí. Nakonec jsme si zahráli snad všichni, až na F, který se sám od sebe zhostil role sběrače míčků. Po cca hoďce, hoďce a půl tenisu jsem si šel dát sprchu, stejně jako T, a ostatní se mezitím už balili na cestu. Věděl jsem, že třetí den je den, kdy pojede sám třetí zadák, tak jsem se rozhodl že se pro tuhle mission suicide přihlásím dobrovolně s tím, že když půjdou záda k šípku, tak se vystřídám s M. Nasedli jsme, jet sám na lodi je trochu nezvyk, když mi dva dny předtím někdo pomáhá a teď najednou kulový. Na druhou stranu byla pohoda, že nemusím s nikým se snažit sladit tempa a můžu si jet "po svém". Pamatuju si, že to holt nejelo rychle, ale zas síla byla, v tom by problém nebyl, takže jsem se střídavě propadal za ostatní, anebo když na sebe čekali, tak jsem si dělal náskok. Cesta byla totiž bohužel samej volej, úplně stejně jako druhý den. Nějaké ty jezy co tam byly, byly bohužel už trochu sušší než předešlé, skoro vždy se to řešilo buď říznutím propustí přes schod, anebo v jiném místě a sdrhnout loď po kamenité konstrukci jezu. Asi jediná atrakce byla, když jsem se zasekl na schodu propusti a nemohl se přehoupnout dolů. Předek ve vzduchu za schodem, a zadek ještě ve vodě a prostředek lodě zaseklý o schod. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem lehnul na loď rukama a tělem až na sedačku háčka, a opřel se. V tu chvíli se loď převážila a já se horko těžko v téhle poloze...střemhlav... hrabal zpátky dozadu. Nakonec se to povedlo, a zabořil jsem pádlo do vody právě včas, abych zabral směrem od kamene, na který mě to lehce bokem neslo. Projeto. Potom kolem mě projížděli lidi na raftu a nějaká holka se ptala jak jsem to sjel, že jsem najednou úplně zmizel. Tak jsem jí to vysvětlil samozřejmě, jak jsem statečnej a odvážnej, a jelo se dál. Z břehu řeky, v čase oběda, na nás mával Bořek stavitel, a tak jsme rádi zastavili, a dali si pivo a oběd. Všichni jsme se naskládali pod slunečník, a dávali jsme si záležet, aby nám slunce neolízlo ani kousek nekryté kůže. Opravdu to pálilo jak yogi čaj - který jsem měl jednou v jedné pražské čajovně - jak sviňa:D. Zahráli jsme si stolní fotbálek, kluci pinčes, a museli jsme i přes parno vyrazit na cestu dál, Týnec pořád moc moc daleko. Zakrýval jsem si nohy vestou, měnil úhly posedu. Pravidelně jsem pil, a i přesto mě to unavovalo, ale hrozně. Bohužel, to nebylo ani tak z fyzické stránky, jako spíše z té psychické. Rovinka 500m volej, zatáčka, rovinka 500m volej, zatáčka na druhou stranu, pozor, změna, 700m volej, zatáčka. Tohle člověk jedoucí sám na lodi opravdu začne po nějaké době milovat asi jako rezavej ostnatej drát v řiti. A jak to nebaví, tak i ty síly ubývají. S vypětím všech mých psychických a i značné části fyzických sil jsme dojeli do jakéhosi menšího kempu, kde ale bylo úplně plno a nebylo by kde rozbalit stany. Rezignovaně jsem nasedl do lodi a ruce spustily automatický pohyb, a vyrazili jsme dál. Už se začínala šeřit obloha a dorazili jsme do Týnce, kde byl obrovský kemp, nicméně potom, co jsem se zbytky sil vyvalil z lodi, jsem uviděl mraveniště lidí a stanů, no jako na fesťáku někde. Šli jsme tedy hledat místo. Z recese jsem nadhodil, jestli to nesjedem rovnou až do Pikovic, aby byl pokoj, ale tento břitký pokus o humor zůstal bez odezvy. Našli jsme volné místo pod stožárem vysokého napětí, tam jsem se svalil a zahlásil, že podržím místo než ostatní nanosí věci. Byl jsem fakt hotovej. Prý 27km, pádlování totálního voleje je síla, nechápu, jak mohl den předtím dát K snad 30km. Postavili jsme stany, a šli omrknout záchody, a vodu. Sprchy mimo provoz, že tam nějaká slečna spláchla kalhotky a to ucpalo všecky odtoky, že čekají na hovnocuc aby vytáhli komplet odpady. Hm, krásná představa. Šli jsme o kousek dál do hospody na něco malýho, teplýho k jídlu, a potom se dojíst z vlastních zdrojů. Došli jsme i k úvaze o vodnici, kterou jsem horko těžko našel a dal k dispozici, s tím, abych jí obratem zase uklidil, páč se Z a K rozhodli že by to nevydrželi dlouho. Rozloučili jsme se a šli spát. V tom mraveništi usnout, byl opravdu těžký úkol, a i proto jsem byl rád, že jsem byl tak grogy, že mi to pomohlo usnout.
To be continued...
Žádné komentáře:
Okomentovat