Jak jsem se nechal otrávit...

... je říjen, šestnáctý říjen, večerní říjen, konečně klid ... dnes už neuslyším snad žádný hlas, za oknem jen šustit dubový háj ...

Začněme ve středu ráno, kdy jsem byl připraven na odpočinek až do božských devíti hodin, třiceti minut. Školu mám od té doby za hodinu, takže času na poklidný začátek školního dne je dostatek. Budím se škrábáním v krku, kašlem. Ten včerejší trénink jsem asi přehnal. V pokoji tma, spolubydličovy božské nové závěsy poskytují téměř dokonalou tmu. Vstávám, a jdu si pro pití, abych zklidnil rozdrážděný krk. Otevírám dveře, a tam mi denní světlo uštědří parádní facku. A sakra, příprava na odpočinek byla víc než poctivá, snad poprvé jsem zaspal na tuhle pozdní dopolední hodinu. Je skoro deset. Házím jednou rukou věci do batohu, druhou rukou se oblíkám, třetí piju kapky proti kašli, čtvrtou házím pyžamo na postel. Závod začíná. Přece jen absence si chci schovat na pozdější cvičení. Vybíhám, prší. Klasická situace ujíždějící tramvaje, a poté i ujíždějícího busu. Co nadělám, nou stress. Leč doběhl jsem do učebny, a koukám, že nejsem sám, kdo má zpoždění. Pí Váchová má stejné zpoždění, takže oukej. Přežívám Účetnictví, nejdu si hrát na olejovku do fronty na oběd, ale jdu na net, udělat něco málo pro prezentaci na Řízení. Pak jdu na oběd. Dneska si dáme dobrůtku, smažený hermelínek s bramborem, tatarkou. Odnáším si jídlo a tři skleničky čaje, s úlevou usedám a dávám se do jídla. Ach jo. Nemám prostě sílu jim to jít vrátit, aby si to sežrali sami. Polosyrové brambory svou syrovostí srovnaly výkon krále sýrů, a dokonale to podtrhla zředěná tatarka. No co, katovat kosty se musí, ikdyž to je jídlo za 40 zlatých. Jdu na ekonomiku, snad mi slečna učící zvedne náladu. Na cviku narváno, sedám si do uličky, nohy zasouvám pod lavici, a sebe sesouvám za nohama. Zdeničky výklad je sice fajn, výstřih taky, ale není mi 2x dobře. Nebaví mě to. Zapojil jsem se až do diskuze Zdenička vs. nějaký kluk vzadu. Šlo o to, určit jaký ekonomický statek je neohrazený rybník. Zdenička říkala, že z hlediska koupání se je přístup do rybníka neomezený, že se vykoupá každý. Oponent říkal, že se tam přece nemůžou vejít všichni. Inu, měl jsem co říct. Otočil jsem se na oponenta, a zeptal se ho, jestli mu říká něco fyzika a zákon o zachování objemu. Pokračuji. Představ si, že je rybník a má 10 kubíků vody. Co když tam narveš 10 kubíků lidí? No co? No voda se vyleje, ale pořád jí bude téměř 10 kubíků, takže čistě teoreticky je to pro neomezený počet lidí. Proti mé geniální a neprůstřelné logice neměl argument. Asi jsem pobavil i Zdeničku. Zapisuju si příklady, občas si pro sebe zamumlám výsledek, a ke konci hodiny se už, aby to bylo vidět, balím. Hodina končí. Bavím se s kamarádkou, a ta na mě, že po mě Zdenička chce jméno. Ptám se proč. Prý plusový bod... no tak dobře, beru. Díky, nashledanou slečno. Odpo jsem už jen šel s kamarádem do čajky, odpočinout si, a večer uléhám k fotbalu. Ani ten fotbal už nepotěší. Večer se bavíme na bytě, spolubydlič boduje s domácí švestkou, v tekutém stavu a odhadem padesátiprocentní výnosností investice. Po oku sleduju výsledky ostatních zápasů, závislost sázkaře. Něco vyšlo, něco ne, jako obvykle. Nějak nemůžu spát, usínám možná o půl jedné, možná v jednu.
Ve čtyři jsem se vzbudil chrápáním, nejdřív asi svým, potom spolubydličovým. Nevadí, je to jedno, stejně vstávám v šest. Vstanu budíkem, v tichosti se sbalím, jdu do školy, čekají mě tři hodiny. Jedu plnou tramvají, jdu čekat na plný bus. Jo, vejdu se hned do prvního, ač nedobrovolně lížu sklo na dveřích, ale je celkem úspěch, že jsem se vůbec vešel. U školy jsem vysypán z busu a jdu na cviko z E-Obchodu. No já snad blbě vidím, 7 ráno, a ono plno, odhadem 30-35 lidí na 20 kompů. Moje místodržitelka nikde (indiánským jménem "ta, která mi držívá místo"). Zírám, po chvíli se vmáčknu mezi známé tváře, resp. jsem mezi ně pozván, protože ony holky si umí moc dobře vyčíslit užitek toho, že jim se vším já vůl poradím a pomůžu. Sice se po zdravotní stránce cítím trochu líp než včera, ale není to ono. Na hodinu přibíhá pozdě nějaká blondie, která se celkem sebevědomě snaží přesvědčit učitele, aby jí tam nechal, že si chce nahradit večerní hodinu, a že nevěděla, že tu je plno, že to přišla zkusit. Otráveně a dostatečně nahlas poznamenám "hm, tak pokus nevyšel, můžeš zas jít". Fakt odešla. Hodina plyne. Problémy, kterými mě ovlažuje jedna ze soukružnic, mě fakt nezajímají. Přemýšlím, zda jí tu hubu aspoň na chvíli zacpat hruškou... asi ne, škoda hrušky. Hodina konečně odpískána, a jdu si sednout na duševní onanii číslo jedna. Řízení. Dvě dvojičky si odpřečetly své prezentace a já si na mobilu odehrál další tři úrovně solitairu. Jdu na net, spolužačka mě zneužije na odnos tašky, že si de koupit lítačku na tramvaj a pak se staví u mě na netu. No co, du na net, na právo chci přijít včas, abych si mohl sednout dozadu a a) zdřímnout si b) hrát lodě c) luštit křížovky. O ona pořád nejde. Nemám náladu, sere mě to. Přijde. Pozdě natolik, abych seděl v druhé lavici a s námahou skrýval luštění sudoku. Duševní onanii číslo dvě vnímat nehodlám. Postupně začali odcházet lidi. Asi po hodině jí došel dech a přemýšlela, co nám ještě říct. Neváhám, využívám chvilkové slabosti nepřítele a začínám končit hodinu. Sklízím věci, beru si bundu. Fakt to funguje, asi po třetí větě končí utrpení. Jdu si dát oběd, tentokrát sice dobrý, ale pro změnu je toho málo. Ale co, za 25 to tentokrát i stálo. Jdu na bus, a děkuju tomu nahoře, že mě tou nudou neumlátil úplně.
Konečně na cestě pryč...

(pro neangličany ... "katovat kosty" = "cut the costs" = "snižovat náklady")

J