V životě každého muže přijde i chvíle, kdy je nutné, aby se o něj někdo postaral. Může to být při smrtelné rýmičce, náhlých mdlobách při oznámení přírůstku do rodiny, při zásahu žihadlem bodavého hmyzu, nebo při zradě mafiánského bosse. I já jsem se dostal do závažné situace, kdy o mne musí být postaráno a to ve svých 32 letech. Pravda, třetinku života už mám za sebou, tak je na čase, abych si dal pauzu ve starání se sám o sebe a nechal o sebe také postarat někoho jiného. A opatrovatele jsem si zvolil toho nejsilnějšího, rovnou samotného papínka státa. Můj jiný stav, stav nezaměstnaný, totiž tuto pomoc od státu umožňuje. Ráno jsem se vzbudil a přemýšlel, co vše budu pro úkon registrace k postarání se potřebovati. Vytáhl jsem ze skříně tlumok, který jsem naplnil rozličnými dokumenty, které jsem měl po ruce a které by papínek stát mohl prostřednictvím arbeitsamtu potřebovat. Poté přišla řada na rozmyšlení, jak se k takovéto události ustrojit. Zvolil jsem polokošili a tmavé kalhoty s tmavými botami, které jsem ještě před odchodem vyleštil pro tento účel vytvořeným hadříkem, vhodně umístěným u stoličky, kde nazouvám obuv. Vyrazil jsem svižným krokem ke světlým zítřkům. Ke kontejnerům s tříděným odpadem, jelikož mi byla svěřena povinnost se ekologicky uvědoměle zbavit nahromaděného odpadu. Toto jsem provedl a už se dále soustředil pouze na svůj hlavní úkol. Registraci.
Rázným krokem jsem došel zhruba v 8:45 k ouřadu. Ordinační hodiny byly stanoveny na tento den 8-11h dopoledne. Skoro mi až přišlo pracujících úředníků líto, že musí pracovat s veřejností celé tři hodiny v kuse. Nejsem chorého rozumu, pročež jsem logicky nepřišel v první možný okamžik, kvůli očekávání maximálních čekacích lhůt. 45 minut dle mého úsudku mělo stačit pro rozmělnění front. Přišel jsem k nově zrekonstruované budově, oranžová fasáda. Otvírají se přede mnou automatické dveře a vstupuji do budoucnosti. Rozhlížím se zprava doleva a rekognoskuji celou místnost. Je zde odhadem deset lidí, genderově i rasově nedochází k žádné diskriminaci. Všichni jsou zastoupeni. Na stěnách visí nepřeberné množství nejrůznějších listin a dokumentů. Na zdech jsou i různé plakáty s informacemi, přes místnost naproti jsou vypsána čísla dveří a agendy, které se v těchto kancelářích řeší. Vlevo se mým směrem obrací za přepážkou uvězněná slečna. Ha. Příležitost. Otáčím se stejným směrem a hbitě přistupuji k přepážce. Když slečna dokončila obrat hlavy, ha, ulekl jsem se, a zeptal se, zda jí nic nechybí, že je jakási bledá. Opáčila, že se cítí dobře a co pro mne může udělat. Sebevědomě jsem vyřkl, že se jdu registrovat k nezaměstnanosti. Slečna se optala, zda potřebuji dávky hmotné nouze. Na pár vteřin jsem se zarazil a nenápadně si prohlédl svůj oděv a vyleštěné botky. To snad nevypadám zas až tak zle. Odvětil jsem, že nikoliv. "Tak v tom případě si běžte do budovy vedle", vyhrkla chudokrevná slečna a odvrátila svůj zrak opět směrem k monitoru. Inu zde jsem nepochodil.
Obrátiv se na podpatku jsem vyšel z budovy a nasměroval své kroky k budově vedlejší. Během těch několika metrů přechodu se mne však zmocnily pochyby. Je můj oděv pro tuto příležitost dostatečně vhodný? Mám všechny nezbytné dokumenty? Kdo ví. Pln nejistoty vstupuji do budovy. Tlačím na dveře, jelikož je uvnitř někdo blokuje. Skoro jako by mne tam nechtěli. Vsoukám se polootevřenými dveřmi dovnitř, a vidím neprostupné davy. Vzhledem ke své výšce vidím místo, kam davy nesměřují a prodírám se tam. Jsem u schodů u nástěnky, kde jsou vypsány agendy, v jakých kancelářích se řeší jaké životní situace a problémy. Hledám registrace. Patentů ne, partnerů ne, ano, nezaměstnanost. Zde. Dveře č. 111. Jal jsem se procházet přízemí budovy s nadějí, že toto číslo nebude ona místnost, před kterou se tvořily neuvěřitelné davy. Nicméně mé podvědomí i životní zkušenost mi svorně napovídali, že bych měl směřovat k davu. Přitočil jsem se tedy k jedné opálené slečně a viděl jsem, že v rukou svírá jakýsi dokument. Tento jsem uviděl i u jiných osob zde přítomných. Po zhodnocení situace jsem se rozhodl se probojovat přímo do otevřených dveří místnosti č. 111, do kteréžto směřovaly davy. Očekával jsem okřiknutí skrz předbíhání fronty, tušil jsem je zde, ale ačkoliv jsem na universitě i teorii front v jednom subjektu studoval, neviděl jsem žádné jasné vzorce, které by existenci front implikovaly. Vtlačil jsem se tedy do místnosti. Vidím stůl se zaoblenými rohy, na zdech opět listiny, a davy směřující k jedné dlouhé jakoby katedře, za kterou stojí či pobíhá a mává papíry nějakých pět až šest paní učitelek. Rozhlížím se kolem dokola a vycvičeným okem vidím stoh papírů, umně schovaných na komodě za rohem za otevřenými dveřmi. Ano! Je to listina, kterou jsem viděl mimo jiné v rukou opálené slečny. Protahuji ruku směrem ke komodě, omlouvám se kypré paní, kteréžto jsem jemně loktem pohladil ňadro. Opravdu nechtíc, přísahám. Rychle ukořisťuji jednu kopii dokumentu, zběžně prohlížím oněch několik listů a prodírám se ven. Po zádech mi teče studený pot. Jsem venku. Nádech a výdech. Prohlížím lejstra a rozhoduji se jít je vyplnit do klidu domova.
Doma jsem dokumenty vyplnil dle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Poté jsem pojedl a doplnil tekutiny. Fronty by mohly býti zpracovány před desátou hodinou, říkám si. Převlékám se do pohodlnějších krátkých kalhot a neformálního trička, nazouvám sandály. Beru do ruky dokumenty a zamyslím se, ač jsem tam už před hodinou byl, nedokázal jsem si, patrně přes prvotní šok, vybavit obleční ostatních čekajících. Jdu se převléknout, vracím se k tmavým kalhotám, polokošili a plným botkám. Vyrážím. Před úřadem zjišťuji, že fronta se nikoliv zkrátila, nýbrž k mému překvapení prodloužila. Ignoruji venku čekající a vmačkávám se dovnitř. Ptám se babičky, která stojí opřená o zeď naproti dveřím 111, zda také čeká, a jestli tam zpracovávají nové registranty. První odpověď záporná, druhá kladná. Poděkoval jsem se a zaujal místo před ní. Zatím mne nekamenují ti, kteří stojí venku a které jsem tímto vědomým drzým krokem, lstivě předstihnul. Dívám se po nejbližších spolučekajících. Slečna, živící se patrně tělem, opálená slečna, opálený mladík, za mnou stojí neopálený mladík, který patrně nocuje v popelnici. Mezi těmito lidmi stoje, jsem si ve svém oblečení připadal jako dokonalý blb. Fronta lehce postoupila a já započal slibný rozhovor se slečnou, živící se patrně tělem. Po několika větách jsem zhodnotil inteligenční kvocient a doporučil jí, že by si měla vyplnit nejprve papír pro registranty, než dojde ke katedře, jinak ji vyhodí, jako mladíka, kterého jsem si v této situaci povšimnul při předchozí ranní návštěvě. Jala se shánět papír a posléze vyplňovat. K opálené slečně mezitím přišel opálený, dle pohledu cca 35tiletý, lehce momentálně zaostalý, místní guru. Ihned předával informace, kdy a kam chodit pro zaopatřovací dávky na robě, kdy se chodit sem registrovat bez čekání a samé další užitečné informace. Užasnul jsem, že tato existence zde evidentně byla už jako doma. Naprosto přesně guru totiž věděl, do jakých dveří s čím za kým jít a předával cenné tipy, na kterou paní křičet a na kterou ne. V úžasu jsem postupoval chaotickou frontou a sledoval už paní učitelnice, jak se činí. Po nějaké chvíli sledování jsem nabyl dojmu, že nemohou být normálními lidmi. Buďto mají skrytou svatozář, anebo lehké mentální postižení, které je před důsledky této práce brání. Tolik demence koncentrované v jedné místnosti jsem totiž nezažil snad ani na policejní služebně, když jsem před lety byl ohlašovat krádež telefonu. Byl jsem též naprosto fascinován odevzdaností osob, zde čekajících. I když jim úřednice opakovaně lály, oni stále trpělivě poslouchali pokyny a doplňovali informace a předkládali listiny, pokud je měli k dispozici. Po drahné době čekání jsem se konečně dostal na řadu.
Ujala se mne unavenější paní středního věku, které bych nepřisoudil tu svatozář, ale spíše tu druhou možnost vypořádávání se se stresem touto prací způsobeným. Ukázala prstem na pár míst v dokumentu, co jsem měl mít vyplněno a neměl. Nejvíce měla starost o vypsání pozic, které mi budou obstarávat. Ubezpečil jsem ji, že to nebudou muset, že si pozici obstarám velmi rád sám, bez jejich pomoci. Sepisuje mi seznam listin, které musím do příště obstarat. Ptám se, do kdy to bude, to "do příště". Děsím se, že bych muset ihned se otočit a mazat do matičky Prahy. Naštěstí nikoliv, další schůzka bude totiž za přesně 27 kalendářních dnů. To bych mohl stihnout obstarat. Ještě jsem se zeptal, zda nějak vadí, že si v mezidobí, kdy se o mne bude starat ouřad, sjednám na DPP brigádu u voleb. Tak toto prý vadí, že mi v tom případě zastaví finanční starání se o mou osobu. Ptám se, jakou mám tedy motivaci si shánět práci například ve zdejším okresu, kde bych mohl makat do úmoru, a přitom dostat stejnou almužnu, jako když budu pouze registrantem a válet se doma s prstem v nose. Paní mlčí. Opakuji otázku na logiku věci, zda je to správně, že jsem motivován se vyhýbat i krátkodobé nebo hůře placené práci, po dobu pěti měsíců, kdy pan tatíček stát slibuje, že se o nezaměstnané registranty postará. Pokrčila rameny. Znovu jsem ubezpečil, že mi žádného zaměstnání shánět nemusejí, že se postarám sám. Usmála se na mne a vsunula mi do ruky papír s poznámkami, co vše mám do příští schůzky donést a znovu zopakovala datum schůzky, které následně v papíře, který jsem již držel, několikrát podtrhla. Tentokráte to už bude ve dveřích 203, postoupil jsem evidentně tímto pohovorem už o patro výše. Shrabávám všechny dokumenty zpět do tlumoku, a otáčím se davům vstříc. Jsem sice unavený, ale velmi šťastný, že jsem to zvládl absolvovat hned v první pokusný den. Sleduji odevzdané čekající a pohledem se loučím se slečnou živící se tělem. Kvapně opouštím stále silně přeplněnou místnost. Venku se konečně nadechuji vzduchu a s úsměvem na tváři po vydařené registraci vykračuji pravou nohou vstříc dalším výzvám.
J
Žádné komentáře:
Okomentovat