Zhruba před rokem jsem tu psal
něco o cestování na dovolenou. Letos si dovolím vám naservírovat trochu sytější
sousto. Samotné cestování vezměmež tentokráte jen jako omáčku k těm
knedlům alias zážitkům ze samotné dovolené. A knedle to pro mne byly dost hutné…
Letos jsme zvolili pro dovolenou
stejnou zem, ale úplně opačný konec – ostrov Korfu. Opět jsem nebyl tím, kdo
dovolenou zařizoval nebo vymýšlel, já na tohle totiž moc nejsem, tudíž opět
musím pochválit mou drahou polovičku. Cesta jako minule také letecky, snad jen dvě
hodiny měla trvat. Přílet někdy tuším cca v 10 večer(ne ráno, jak si moje hlava přehazovala) a pak
busem kousek do hotelu. Letadlo mělo zpoždění. Když jsem se jal pátrat na
informacích po důvodech zpoždění, bylo mi řečeno, že letadlo dosud nedorazilo
z předchozí destinace. Stává se. Více neřeším a čekám. Po cca hodině
jsme se opravdu v davu holí nalodili a odletěli směr Korfu. Tam na nás
čekal delegát s autobusy. Do jednoho jsme si sedli a ten nás odvezl na
hotel. Oukej. Už při příjezdu jsem se mírně zděsil, když jsem uviděl hlavní
budovu hotelu, která mi už od pohledu říkala, že tam bude lidí jak sraček. No
uvidíme. Na recepci jsme dostali klíč od pokoje č. 1028 a šli se ubytovat.
Byli jsme poslední přízemní pokoj v jedné z menších, nižších budov.
Na první pomyšlení mi blesklo, že tam snad bude aspoň klídek. No ale ne.
Ubytováni jsme byli tedy kolem půlnoci. Ač byly dveře na ten náš přízemní
balkon zavřené, tak kravál tuctuctuc mi nedovoloval spát, a to jsem byl dost
unavenej. Zvuky byly pravděpodobně z dveří night klubu, které byly
vzdáleny od našeho balkonu asi 30m. Tento kravál trval do cca půl třetí ráno,
kdy postupně ustával, a přestal ve tři. V tento čas se ale bohužel
rozjaření rekreanti začali vracet do svých pokojů za hlasitého veselí. Jejich
nadšení jsem bohužel nesdílel. Jednou jsem dokonce už vylítl z postele a
vyrazil na chodbu, s myšlenkami na konfrontaci. Ruská omladina, která byla
původcem toho kraválu se ale při pohledu na mou nasranou osobu v trenkách
bleskurychle zavřela ve svém pokoji, a vzhledem k tomu, že to nebylo hned
vedle, tak jsem se ani nevydal na pronásledování. Hluk utichl přibližně
v pět ráno. Usnul jsem. Budí mě extrémně hlasité a opakované zvolání „tralalálálá“.
Vylítávám na chodbu a řvu přes celou chodbu na dva odcházející dědky, ať „jsou
ku_va zticha, že tu lidi spěj“, volali něco zpět, ale kašlal jsem na ně. Bylo 7
ráno. Po dvou hodinách spánku jsme šli na snídani, kde jsem jen žasnul, kam
jsem se to dostal. Obrovská jídelna, s masou žeroucích lidí. Seděli jsme
v rohu, ale moje hlava to nějak pořád nebrala. Takových lidí, takový ruch…
takový… no úplný opak klidu. Ach jo. Po snídani následovala schůzka
s delegátem, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že v celém
komplexu hotelu je ubytováno cca 2200 lidí. Po meetingu jsem šel za ním,
že bych rád měnil pokoj, protože si nedovedu představit, že bych za tu
dovolenou platil co jsem platil a zároveň se tam vyspal 2h denně. A že jestli
tenhle kravál, co tam byl dneska, tam je pravidelně. Říkal, že nikdy stížnosti
na hluk nebyly a nechápe to. Nicméně byli jsme tam lidi ze tří pokojů, co si
stěžovali. Řekl, že s námi zajde na recepci a zkusí domluvit výměnu
pokoje. Zkusil. Hotel prý „full“. A že se nám ozvou, až to půjde vyměnit.
Osobně si myslím, že v hotelu s kapacitou 2200 lidí jde pokoj vyměnit
vždy, ale budiž, třeba to v tu konkrétní chvíli opravdu nešlo. Nicméně už
rovnou prozradím, že se vůbec neozvali, a já se po dalších nocích už bál jít na
recepci se hádat, aby mě nestihl infarkt, protože jsem se fakt necítil vůbec
dobře. Jdeme na noc druhou. O noci druhé se přehnala přes letovisko parádní
bouřka, takže možná i proto hudba ustanula dříve, anebo jsem prostě usnul už
vyčerpáním. Bylo to někdy po jedné ráno. Od sedmi jsem byl vzhůru. Debilní
dva dědci si na chodbě i tento den hlasitě honili ego při ctění myšlenky oči za
oko a zuby za zub. Hlavně aby se oni pomstili více. Škoda, že už byla ruská
omladina dávno za Uralem, odcestovali předchozí den. Probuzen jsem se zakryl
dekou i přes hlavu a po nějaké chvíli naštěstí znova usnul. Před osmou hodinou
nám někdo vlezl do pokoje a zase vylezl. Zděšen jsem se vzbudil a ptal se
přítelkyně, kdo to byl. Neví, beru triko a mažu před pokoj, co to jako sakra
je. Vidím akorát uklízečku, která se při pohledu na mě zabouchla
v nejbližším pokoji. Pokoj naproti nám byl otevřený (prázdný) a bylo
vidět, že tam při bouřce nateklo. Takže se dovtipuji, že ta ehm.. paní
uklízečka se šla asi přesvědčit, zda tam také nemáme potopu. Osobně si myslím,
že když jsem v hotelovém pokoji, tak tam minimálně bez zaklepání a otázky, zda může
dovnitř, nikdo nemá co pohledávat. Co kdybych se tam třeba uspokojoval při
koukání na dokument o žralocích?
Další dny to byla nuda, můžu pouze konstatovat hlasitou hudbu a občasný ryk skupinek slavících dovolenou. Takže jsem nikdy neusnul před půlnocí, často ani před jednou ranní, ačkoliv jsem byl fakt už od večera grogy. Ráno vždy někdy mezi šestou a sedmou tam uklízečky asi otvíraly boční dveře do budovy, které byly hned vedle našeho pokoje, takže to mě vždy zaručeně probudilo. Dveře a) neuvěřitelně vrzaly, a b) se zastavovaly o zeď, jak tím ti blbci všichni mlátili. Super taky bylo, když to za sebou zavírali. Po několika dnech jsem tedy dospěl k názoru, že v noci se vyspat není možné. Zkusím to tedy někdy přes den. Nevím který den, ale jednou jsem zkoušel spát po obědě. Cca ve dvě jsem si šel lehnout. Pěkně postel, na noťasu pustit potichu Top Gear, a jdu na to. Fakt jsem za chvíli zabral. Bohužel mé uspokojení netrvalo dlouho. Ve tři hodiny kravál. Hudba brutálně nahlas zvenku. Jdu se s rudýma podlitýma očima podívat co to zase je. Ano, vedle u bazénu vidím nějakého francouzsky halekajícího tarzana předcvičovat aquaerobik pro vorvaně ztěžka se plácající ve vodě. Uf. Takže zase nic. Po skončení aerobiku jsem před večeří zkoušel znovu usnout. Není žádným překvapením, že zůstalo u pokusu, ale alespoň jsem zjistil, že je snaha o spánek mezi 18 a 20h zbytečná, neboť v tento čas každý den v půlhodinovém intervalu přesně vedle naší budovy resp. našeho pokoje projížděl vláček s novými turisty a jejich fakany, aby se příjemnou cestou seznámili s areálem. Za zmínku stojí také to, že touto úzkou cestou mezi dvěma budovami také jezdila veškerá údržbářská vozidla, která zněla podobně jako můj Pažout, když mi v Německu rupnul výfuk. Pro úplnost dodávám, že jezdila velmi nepravidelně, po celý den, mezi 6 ráno a 10 večer. Po těchto zjištění jsem rezignoval a smířil se s tím, že se vyspím jedině v hrobě, když mě trefí šlak, v base, až někoho zabiju, anebo v nemocnici, až někdo, koho budu chtít zabít, bude mít po boku více taváryščů, nebo jak se to řekne. V tomto, výše nastíněném duchu se nesla celá má dovolená až do konce. Z běžného stavu věcí vybočuje originalitou ještě událost asi dva dny před odletem, kdy cca ve dvě ráno začalo někde poblíž brutálně řvát rádio nebo televize. Vzbuzen jsem šel narvat ručníky pod dveře, jestli to nepomůže. No nepomůže. Tak jdu po další chvíli nasrán ven, hledat zdroj hluku. Čekal jsem přede dveřmi do budovy nějakou omladinu s rádiem. Ne. Nic, je to uvnitř. Jdu po chodbě a poslouchám dveře. Ano, jsou to dveře pokoje přímo s námi sousedícího. Buším na dveře, jak kdyby hořelo. Zevnitř se ozval nějaký lidský skřek. Na nějakou chvíli jsem překvapen strnul a přestal bušit, ale za deset sekund jsem se probral a bušil jak na lesy znovu. V tu chvíli opravdu krevní tlak 200/100, tep 180, pravou ruku v pěst a připraven k boji. Ať se objeví kdokoliv, kdokoliv, a jen se křivě ušklíbne, pustím se do něj a bude mi jedno, jestli to odskáču já nebo on. Otevřela asi tak 150cm vysoká, černá babka a spustila něco francouzsky, a rozhazovala rukama, jako kdyby chtěla praktikovat odpolední aquaerobik. Za jejího neustálého hlasitého hovoru jsem jasně ukázal na televizi a zařval „OFF!“ a rukama ukázal jako že konec. Potom když popošla ven na chodbu ke mně, řekl jsem jí to ještě jednou, normálně anglicky, jestli by to jako nemohla vypnout. Na to začala znova něco mektat a se zoufalým výrazem mi přinesla tv ovladač a ukázala mi jako ať jdu dovnitř. Ovladač všechny tlačítka totálně promačkaný dovnitř, jak se chudák babka snažila to vypnout a asi nešly baterky. Ukázal jsem jí jako ať počká a šel do našeho pokoje, kde jsem vyrval baterky z ovládání klimatizace a narval je do ovladače. Vyrýpal jsem zamáčknutá tlačítka a televizi ztlumil a vypnul. Podal jsem jí ovladač a odcházel za hlasitého volání „mersí boků, mersí boků“. Opravdu se divím, že mě při této události, po všem co už jsem tam zažil, neranila mrtvice. Málem přišla, když se za pět minut z vedlejšího pokoje začalo ozývat hlasitě spokojené chrápání. No já nespal ještě hodinu a půl.
Poslední věc, o kterou se chci podělit se světem, resp. s vámi pár čtenáři, které napočítám na prstech jedné ruky, je odlet resp. cesta domů. Bus z hotelu měl jet 19:40, odlet 22:10 a přílet do Prahy 23:15 (časový posun, cesta trvá 2h a něco). Plán super, to stihnu ještě normálně denní MHD v Praze, ale přece jen, auto jsem nechal radši jen pár zastávek od letiště. Dopravili nás tedy včas na letiště, kde jsem se opět utvrdil v tom, že v davu se nevyžívám a zároveň při výběru fronty vyberu vždy tu nejpomalejší, ač třeba do té doby jela svižně. Zaujal mě postarší pár, kterého se ptali, zda těch cca osm narvaných igelitek, kterýma byla dáma ověšena, jsou jako příruční zavazadla. Prý ano. Tak si je tam nechali bokem a pro tuto chvíli jsem nevěděl, jak to vyřešili. Každopádně kdyby pán z tohoto páru seděl vedle mě tak snad požádám letušku, aby toho houmlesáka vyhodili. No nic, prošli jsme odbavením, rentgeny i šacováním, kdy tentokráte nechtěli ani vidět mé klíče od auta s podezřením, že jsou to šroubováčky, kterými bych rozmontoval letadlo. Prošli jsme bezcelní zónu, kde nejlevnější věcí byly žvýkačky za 2,2E a spočinuli jsme na čekacích lavicích. Když se nachýlil čas odletu, letadlo nikde, a kontrolní personál nikde. Hm, už teď vím, že to bude zas zpožděné. V avizovaný čas odletu, resp. až po něm tam hodili že delay, a odlet místo 22:10 dali 23:00. Ok, tohle už bylo cestou z Prahy, ale budiž. Když ve 22:55 nebylo nikde vidět ani letadlo, ani ti pohunci co vás pouštějí do tunelu, šel jsem hledat informace. Nechal jsem se bezpečákem propustit zpět do haly, kde jsem hledal po všech čertech stánek označený jako info, leč takový tam nebyl. Prošel jsem celé letiště a nic. Do dotazu dalších bezpečáků jsem šel do stánku, kde bylo něco jako odbavovací služby apod.. Tam jsem se paní ptal, jestli má nějaké info o tom letu našem. Ona že neví nic víc, než je na tabuli. Na to jsem jí odpověděl, že v tom případě já vím více. A to, že to ve 23 to opravdu neodletí, i kdyby se potento, a že jí mohu garantovat, že tam s klidem mohou dát odlet 23:30 jestli oni nic neví, neb dřív se to nestihne, a zda teda opravdu neví co se děje. V tu chvíli jí přišel nějaký telefonát, a zjistila, že na letadle je porucha a je odstavené bokem ranveje. A že informace na tu tabuli pro pasažéry dává jen takové, jaké jí řeknou, nebo co pilot řekne. Tak jsem řekl já, že aspoň ty naprosto zjevné informace by tam dávat mohli, a že když to letadlo nepoletí déle, tak by snad mohli něco vyhlásit, aby lidi věděli. Koukala na mě jak zjara, co že to vlastně chci a navrhuju. No řekla, že zjistí a podají hlášení. S vědomím všeho, co jsem si vyslechl, jsem se šel shánět po výtisku knihy „Smrt v letadle“. Prošel jsem tedy znovu přes šacování na čekačku a šel se podívat ze zadní části haly na naše letadlo, ke kterému přijíždějí a odjíždějí auta a běhají kolem něj lidi. Škoda, že tu knihu neměli, hodila by se. Idioti stále avizují odlet ve 23:00, ač je 23:30. Přichází ta paní, co jsem za ní byl si pokecat, ještě v doprovodu jakéhosi pikolíka. Sdělují, že se čeká na administrativní potvrzení odletu po odstranění drobné závady. Jo, dle toho co jsem viděl kolem letadla, to vypadá na fakt velmi drobnou závadu. Asi něco jako že upadl motor. Nebo aspoň dle počtu pobíhajících mechaniků to tak vypadalo. Na tabuli tam hodili něco jako odlet v jednu pokud se pamatuji, a reálný odlet nastal asi ve tři jejich času. Nicméně i při naloďování byl na tabuli psán odlet v jednu. To nepochopím, co je na tom tak složitého aspoň podávat aktuální informace. Let samotný proběhl celkem v klidu, motor neupadl, a tak jsme v Praze vystoupili ve 4 ráno, zahlédli pana houmlese s igelitkama, a byl jsem sakra rád, že jsme hned stihli noční autobus a po kratší procházce jsme se mohli odvézt dom autem...
Další dny to byla nuda, můžu pouze konstatovat hlasitou hudbu a občasný ryk skupinek slavících dovolenou. Takže jsem nikdy neusnul před půlnocí, často ani před jednou ranní, ačkoliv jsem byl fakt už od večera grogy. Ráno vždy někdy mezi šestou a sedmou tam uklízečky asi otvíraly boční dveře do budovy, které byly hned vedle našeho pokoje, takže to mě vždy zaručeně probudilo. Dveře a) neuvěřitelně vrzaly, a b) se zastavovaly o zeď, jak tím ti blbci všichni mlátili. Super taky bylo, když to za sebou zavírali. Po několika dnech jsem tedy dospěl k názoru, že v noci se vyspat není možné. Zkusím to tedy někdy přes den. Nevím který den, ale jednou jsem zkoušel spát po obědě. Cca ve dvě jsem si šel lehnout. Pěkně postel, na noťasu pustit potichu Top Gear, a jdu na to. Fakt jsem za chvíli zabral. Bohužel mé uspokojení netrvalo dlouho. Ve tři hodiny kravál. Hudba brutálně nahlas zvenku. Jdu se s rudýma podlitýma očima podívat co to zase je. Ano, vedle u bazénu vidím nějakého francouzsky halekajícího tarzana předcvičovat aquaerobik pro vorvaně ztěžka se plácající ve vodě. Uf. Takže zase nic. Po skončení aerobiku jsem před večeří zkoušel znovu usnout. Není žádným překvapením, že zůstalo u pokusu, ale alespoň jsem zjistil, že je snaha o spánek mezi 18 a 20h zbytečná, neboť v tento čas každý den v půlhodinovém intervalu přesně vedle naší budovy resp. našeho pokoje projížděl vláček s novými turisty a jejich fakany, aby se příjemnou cestou seznámili s areálem. Za zmínku stojí také to, že touto úzkou cestou mezi dvěma budovami také jezdila veškerá údržbářská vozidla, která zněla podobně jako můj Pažout, když mi v Německu rupnul výfuk. Pro úplnost dodávám, že jezdila velmi nepravidelně, po celý den, mezi 6 ráno a 10 večer. Po těchto zjištění jsem rezignoval a smířil se s tím, že se vyspím jedině v hrobě, když mě trefí šlak, v base, až někoho zabiju, anebo v nemocnici, až někdo, koho budu chtít zabít, bude mít po boku více taváryščů, nebo jak se to řekne. V tomto, výše nastíněném duchu se nesla celá má dovolená až do konce. Z běžného stavu věcí vybočuje originalitou ještě událost asi dva dny před odletem, kdy cca ve dvě ráno začalo někde poblíž brutálně řvát rádio nebo televize. Vzbuzen jsem šel narvat ručníky pod dveře, jestli to nepomůže. No nepomůže. Tak jdu po další chvíli nasrán ven, hledat zdroj hluku. Čekal jsem přede dveřmi do budovy nějakou omladinu s rádiem. Ne. Nic, je to uvnitř. Jdu po chodbě a poslouchám dveře. Ano, jsou to dveře pokoje přímo s námi sousedícího. Buším na dveře, jak kdyby hořelo. Zevnitř se ozval nějaký lidský skřek. Na nějakou chvíli jsem překvapen strnul a přestal bušit, ale za deset sekund jsem se probral a bušil jak na lesy znovu. V tu chvíli opravdu krevní tlak 200/100, tep 180, pravou ruku v pěst a připraven k boji. Ať se objeví kdokoliv, kdokoliv, a jen se křivě ušklíbne, pustím se do něj a bude mi jedno, jestli to odskáču já nebo on. Otevřela asi tak 150cm vysoká, černá babka a spustila něco francouzsky, a rozhazovala rukama, jako kdyby chtěla praktikovat odpolední aquaerobik. Za jejího neustálého hlasitého hovoru jsem jasně ukázal na televizi a zařval „OFF!“ a rukama ukázal jako že konec. Potom když popošla ven na chodbu ke mně, řekl jsem jí to ještě jednou, normálně anglicky, jestli by to jako nemohla vypnout. Na to začala znova něco mektat a se zoufalým výrazem mi přinesla tv ovladač a ukázala mi jako ať jdu dovnitř. Ovladač všechny tlačítka totálně promačkaný dovnitř, jak se chudák babka snažila to vypnout a asi nešly baterky. Ukázal jsem jí jako ať počká a šel do našeho pokoje, kde jsem vyrval baterky z ovládání klimatizace a narval je do ovladače. Vyrýpal jsem zamáčknutá tlačítka a televizi ztlumil a vypnul. Podal jsem jí ovladač a odcházel za hlasitého volání „mersí boků, mersí boků“. Opravdu se divím, že mě při této události, po všem co už jsem tam zažil, neranila mrtvice. Málem přišla, když se za pět minut z vedlejšího pokoje začalo ozývat hlasitě spokojené chrápání. No já nespal ještě hodinu a půl.
Poslední věc, o kterou se chci podělit se světem, resp. s vámi pár čtenáři, které napočítám na prstech jedné ruky, je odlet resp. cesta domů. Bus z hotelu měl jet 19:40, odlet 22:10 a přílet do Prahy 23:15 (časový posun, cesta trvá 2h a něco). Plán super, to stihnu ještě normálně denní MHD v Praze, ale přece jen, auto jsem nechal radši jen pár zastávek od letiště. Dopravili nás tedy včas na letiště, kde jsem se opět utvrdil v tom, že v davu se nevyžívám a zároveň při výběru fronty vyberu vždy tu nejpomalejší, ač třeba do té doby jela svižně. Zaujal mě postarší pár, kterého se ptali, zda těch cca osm narvaných igelitek, kterýma byla dáma ověšena, jsou jako příruční zavazadla. Prý ano. Tak si je tam nechali bokem a pro tuto chvíli jsem nevěděl, jak to vyřešili. Každopádně kdyby pán z tohoto páru seděl vedle mě tak snad požádám letušku, aby toho houmlesáka vyhodili. No nic, prošli jsme odbavením, rentgeny i šacováním, kdy tentokráte nechtěli ani vidět mé klíče od auta s podezřením, že jsou to šroubováčky, kterými bych rozmontoval letadlo. Prošli jsme bezcelní zónu, kde nejlevnější věcí byly žvýkačky za 2,2E a spočinuli jsme na čekacích lavicích. Když se nachýlil čas odletu, letadlo nikde, a kontrolní personál nikde. Hm, už teď vím, že to bude zas zpožděné. V avizovaný čas odletu, resp. až po něm tam hodili že delay, a odlet místo 22:10 dali 23:00. Ok, tohle už bylo cestou z Prahy, ale budiž. Když ve 22:55 nebylo nikde vidět ani letadlo, ani ti pohunci co vás pouštějí do tunelu, šel jsem hledat informace. Nechal jsem se bezpečákem propustit zpět do haly, kde jsem hledal po všech čertech stánek označený jako info, leč takový tam nebyl. Prošel jsem celé letiště a nic. Do dotazu dalších bezpečáků jsem šel do stánku, kde bylo něco jako odbavovací služby apod.. Tam jsem se paní ptal, jestli má nějaké info o tom letu našem. Ona že neví nic víc, než je na tabuli. Na to jsem jí odpověděl, že v tom případě já vím více. A to, že to ve 23 to opravdu neodletí, i kdyby se potento, a že jí mohu garantovat, že tam s klidem mohou dát odlet 23:30 jestli oni nic neví, neb dřív se to nestihne, a zda teda opravdu neví co se děje. V tu chvíli jí přišel nějaký telefonát, a zjistila, že na letadle je porucha a je odstavené bokem ranveje. A že informace na tu tabuli pro pasažéry dává jen takové, jaké jí řeknou, nebo co pilot řekne. Tak jsem řekl já, že aspoň ty naprosto zjevné informace by tam dávat mohli, a že když to letadlo nepoletí déle, tak by snad mohli něco vyhlásit, aby lidi věděli. Koukala na mě jak zjara, co že to vlastně chci a navrhuju. No řekla, že zjistí a podají hlášení. S vědomím všeho, co jsem si vyslechl, jsem se šel shánět po výtisku knihy „Smrt v letadle“. Prošel jsem tedy znovu přes šacování na čekačku a šel se podívat ze zadní části haly na naše letadlo, ke kterému přijíždějí a odjíždějí auta a běhají kolem něj lidi. Škoda, že tu knihu neměli, hodila by se. Idioti stále avizují odlet ve 23:00, ač je 23:30. Přichází ta paní, co jsem za ní byl si pokecat, ještě v doprovodu jakéhosi pikolíka. Sdělují, že se čeká na administrativní potvrzení odletu po odstranění drobné závady. Jo, dle toho co jsem viděl kolem letadla, to vypadá na fakt velmi drobnou závadu. Asi něco jako že upadl motor. Nebo aspoň dle počtu pobíhajících mechaniků to tak vypadalo. Na tabuli tam hodili něco jako odlet v jednu pokud se pamatuji, a reálný odlet nastal asi ve tři jejich času. Nicméně i při naloďování byl na tabuli psán odlet v jednu. To nepochopím, co je na tom tak složitého aspoň podávat aktuální informace. Let samotný proběhl celkem v klidu, motor neupadl, a tak jsme v Praze vystoupili ve 4 ráno, zahlédli pana houmlese s igelitkama, a byl jsem sakra rád, že jsme hned stihli noční autobus a po kratší procházce jsme se mohli odvézt dom autem...
Upřímně, tuhle dovču jsem si moc
neužil, vrátil jsem se v psychicky snad horším stavu než jsem odjel, proto se
asi musím o to víc těšit na tu další, kde už budu aktivně působit v procesu
jejího hledání a výběru…
J
Žádné komentáře:
Okomentovat