Bylo to včera, v úterý, měl jsem ráno vyjet do Teplic splnit svou občanskou povinnost, a pak jsem měl na plánu se hned vrátit zpět do Prahy, na akci(-e), kterou(-é) jsem si nechtěl nechat ujít. Plán byl následující: ráno hned po probuzení vyjet, v TP něco ještě nakoupit, najíst se, splnit povinnost, a mazat zpět do Phy, kde bych byl nejpozději do čtyř odpo a stihl v podstatě vše co jsem stihnout mohl a chtěl, a nebylo toho málo.
Probouzím se o půl deváté, malátnost sama, v puse jak v torbě na hady, hladov, žízniv. Hm, pouštím počítač, hledám alkohol tester. Ok mám. V devět jsem prý +- čistej, tak jo, jdem se umejt a provést všechny klasické ranní úkony. O půl desáté vylézám do svěžích cca -8mi stupňů celsia, okamžitě se probírám, a rychlým krokem mířím k autu. Něco přece jenom nasněžilo, takže očistit to nejnutnější, čistím okýnka, do nízkých letních bot pronikají první kousky bílo šedé ... ehm ... hmoty ... co se tu všude válí. Oklepu ... boty a ... sebe a nasedám. Uf, Pažoutek nastartoval naprosto v pohodě a jedem. Skla se nepotí, ani se mi na ně nelepí sníh, který mě chtěl opět potěšit na cestu, tentokráte ale jedu autem, tak si to aspoň užiju, si říkám. Tenhle rok jsem na sněhu ještě nejel a ani doma jsem se nemohl vyblbnout smýkáním a házením Pažoutkovy prdelky zatáčkama kolem bloku. Vyjíždím z Prahy, sněží, na zemi vrstva hnědobílé ... hmoty, přejezdy z pruhu do pruhu jsou docela zajímavé, pěkně to hází, jakmile se kola dotýkají a nedotýkají pevného povrchu. Takže přejíždět ze stopy do stopy opatrně. Jedu, jazyky zajímavě olizují promrzlou silnici, a já koukám před sebe, do jakého velkého bílého nic jedu. Silničáři nikde, asi jsou opět překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. Auta jedou cca 70-110km/h. Patřím k nejrychlejším, držím si pneumatikami své dvě cestičky v levém pruhu a precizně kopíruji alespoň částečně vyjetou bílou stopu. Táhlá pravotočivá zatáčka, v pravém pruhu kamión, před ním tranzit, nějaký osobák a další kamión. Jedou cca těch 70. Předjíždím první kamión, a v tom momentě z před něj prudce vyjede tranzit do mýho pruhu, možná 20-30m přede mě. Mačkám brzdu, ABS na mě kašle a blokují se kola. Pouštím brzdu, řadím za pět a něžně, zlehka a maličko zkouším našlápnout na plyn. Čekám, Pažout jede jak po ledu, počítám setiny sekundy a čekám. Teď by se nabízelo říct, jak to bývá ve filmech, že mi ve smrtelném strachu proběhl před očima celý život, ale fakt se to nestalo, nevím. Asi jsem divnej, jinej, nevím. Já prostě jen čekal co bude. Cítím, a periferně i vidím ve zpětným zrcátku jak se mi zadek hezky sune smykem doleva vstříc středovým svodidlům a v hlavě mi probíhá trajektorie, jak to předkem do toho tranzita šoupnu. Čekám. Moje nejoblíbenější činnost... a ještě k tomu čekání na něco, co nemůžu ovlivnit. Dočkal jsem se asi metr, dva od tranzita, zadek mi cuknul zpět do silnice a tím se asi i chytly přední kola(spíš asi obráceně...nevím co bylo první) na ten lehký plyn co jsem držel. Takže pokus asi vyšel na výbornou. Zlehka přimačkávám brzdu a opravdu na vzdálenost, která by se mezi dvěma lidmi označovala jako intimní, srovnávám brzdou rychlost a začínám se od něj vzdalovat zpátky. Hezký. Když pak tranzita předjíždím (polská SPZ) tak se na mě ani nepodíval. Ale nechtěl jsem mu nic ukazovat, soustředil jsem se na jízdu, i přes tohle jsem si to, dá se říct, svým způsobem užíval. Je to něco novýho, co jsem nezažil ještě. Ikdyby se to skončilo jinak, něco by mi to dalo. Lepší tohle, než nic nezažít. Pokrývka silnice řídne, a stává se z ní hnědá kaše, na které se přece jen manévruje o poznání lépe. Přizpůsobuji rychlost stavu vozovky a schopnostem řidiče, a pouštím si svůj no. 1 song posledních dní. Scotty doesnt know. Chudák Scotty :D. Jedu už do středohoří, pohodička... za Velemínem ovšem koukám jak puk na rozbředlé ledové ploše, na takovou malou zácpu, jak se všichni hrabou do kopce... stojí tam kamióny, dodávky, a ani s řetězama nevylezou systémem od strany ke straně nahoru. Chvíli koukám na ty šašky, jak se snaží protáčením kol přimět auta nad 3,5t k pohybu(asi jako rozjíždět parník pádlováním kávovou lžičkou), a na trpělivce za nima, a hledám cestičku k projetí. Pažout zvládá rozjezdy do kopce na sněhu/vodě/hnědé hmotě v pohodě, má přece jen těžší předek. Kličkuji mezi čekajícími a snaživci, předjíždím protisměrem, pak skulinkou u pravého okraje, pár osobáků mě následuje a vyjíždím na vrchol, kde čekají docela těsně u silnice benga, přesně v místě, kde obvykle chytají speeding drivers. S úšklebkem projíždím kolem, a nevědomky jim ohazuji bok auta hnědou hmotou. Koukám v očekávání nějaké stíhací akce ve stylu Simíra z Kobry 11 do zpětného zrcátka, ale hoši zklamali, lemry. Proto se u nás asi netočí akční seriály o dálničních cajtech. Dojíždím domů, hodím si párkrát pro radost smyk zadkem ve sněhu. A hurá na povinnosti. Tisknu, studuji, připravuji, označuji, převlékám, jdu, jedu, parkuji, vcházím, objednávám, čekám, jím, platím, jedu na občanskou povinnost. Splněno, dokonce i trochu dřív, než jsem čekal. To bych mohl stihnout i s klukama jít do Hooters. Vyjíždím směr Praha. Cesta přes středohoří v pohodě, všichni se loudají, pouštím si Scottyho, a jedu si v rámci možností po svém, jak to mám rád. Vjíždím na dálnici, týrám Pažouta, aby to nandal tomu bavoráku, užívám si to. Jedu a dojíždím kolonu. Co je? Silnice je mokrá, ale naprosto v pohodě. Čekám. Kolona se dvakrát maličko pohne a pak stojí. Stojí. Čekám. Poslouchám rádio, a prej tam někde vepředu hoří kamión, takže komplet neprůjezdné. Hm. No co, to se asi dlouho nehnu, přemýšlím, co bude lepší. Jestli čekat a koukat dopředu, poslouchat rádio, nechat věci jak jsou... anebo se nějak zabavím. Něco zkusím. Baví mě různé triky a tak zkouším něco nového, ikdyž se mi to moc nedaří, je tam už skoro tma, a zimou se mi třesou ruce, ale je to lepší než čekání. Pouštím si Scottyho a přemýšlím, jak ten trik udělat správně v rychlosti. Jdu ven z auta si protáhnout bolavá záda, udělám první krok, a jako obvykle podklouzávám a stěží se zachytávám zapraseného auta a hýbu si se zády, bolí to teď tak akorát víc, sakryš. Neva, za pokus to stálo, lepší než sedět na prdeli a koukat. Usedám protažen zpět, a kolona se rozjíždí. Scotty to pořád ještě neví, a já jedu konečně do Phy. Dojel jsem, a počítám čas strávený v koloně. Hodina a půl. No neva, snad mi to život někde vrátí. Přijíždím na byt, a vypravuji se na sérii posezení a pokeců a popití. Těším se a přemýšlím...
... ale jo, fajn jsem si dneska zajezdil :)
J
Probouzím se o půl deváté, malátnost sama, v puse jak v torbě na hady, hladov, žízniv. Hm, pouštím počítač, hledám alkohol tester. Ok mám. V devět jsem prý +- čistej, tak jo, jdem se umejt a provést všechny klasické ranní úkony. O půl desáté vylézám do svěžích cca -8mi stupňů celsia, okamžitě se probírám, a rychlým krokem mířím k autu. Něco přece jenom nasněžilo, takže očistit to nejnutnější, čistím okýnka, do nízkých letních bot pronikají první kousky bílo šedé ... ehm ... hmoty ... co se tu všude válí. Oklepu ... boty a ... sebe a nasedám. Uf, Pažoutek nastartoval naprosto v pohodě a jedem. Skla se nepotí, ani se mi na ně nelepí sníh, který mě chtěl opět potěšit na cestu, tentokráte ale jedu autem, tak si to aspoň užiju, si říkám. Tenhle rok jsem na sněhu ještě nejel a ani doma jsem se nemohl vyblbnout smýkáním a házením Pažoutkovy prdelky zatáčkama kolem bloku. Vyjíždím z Prahy, sněží, na zemi vrstva hnědobílé ... hmoty, přejezdy z pruhu do pruhu jsou docela zajímavé, pěkně to hází, jakmile se kola dotýkají a nedotýkají pevného povrchu. Takže přejíždět ze stopy do stopy opatrně. Jedu, jazyky zajímavě olizují promrzlou silnici, a já koukám před sebe, do jakého velkého bílého nic jedu. Silničáři nikde, asi jsou opět překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice. Auta jedou cca 70-110km/h. Patřím k nejrychlejším, držím si pneumatikami své dvě cestičky v levém pruhu a precizně kopíruji alespoň částečně vyjetou bílou stopu. Táhlá pravotočivá zatáčka, v pravém pruhu kamión, před ním tranzit, nějaký osobák a další kamión. Jedou cca těch 70. Předjíždím první kamión, a v tom momentě z před něj prudce vyjede tranzit do mýho pruhu, možná 20-30m přede mě. Mačkám brzdu, ABS na mě kašle a blokují se kola. Pouštím brzdu, řadím za pět a něžně, zlehka a maličko zkouším našlápnout na plyn. Čekám, Pažout jede jak po ledu, počítám setiny sekundy a čekám. Teď by se nabízelo říct, jak to bývá ve filmech, že mi ve smrtelném strachu proběhl před očima celý život, ale fakt se to nestalo, nevím. Asi jsem divnej, jinej, nevím. Já prostě jen čekal co bude. Cítím, a periferně i vidím ve zpětným zrcátku jak se mi zadek hezky sune smykem doleva vstříc středovým svodidlům a v hlavě mi probíhá trajektorie, jak to předkem do toho tranzita šoupnu. Čekám. Moje nejoblíbenější činnost... a ještě k tomu čekání na něco, co nemůžu ovlivnit. Dočkal jsem se asi metr, dva od tranzita, zadek mi cuknul zpět do silnice a tím se asi i chytly přední kola(spíš asi obráceně...nevím co bylo první) na ten lehký plyn co jsem držel. Takže pokus asi vyšel na výbornou. Zlehka přimačkávám brzdu a opravdu na vzdálenost, která by se mezi dvěma lidmi označovala jako intimní, srovnávám brzdou rychlost a začínám se od něj vzdalovat zpátky. Hezký. Když pak tranzita předjíždím (polská SPZ) tak se na mě ani nepodíval. Ale nechtěl jsem mu nic ukazovat, soustředil jsem se na jízdu, i přes tohle jsem si to, dá se říct, svým způsobem užíval. Je to něco novýho, co jsem nezažil ještě. Ikdyby se to skončilo jinak, něco by mi to dalo. Lepší tohle, než nic nezažít. Pokrývka silnice řídne, a stává se z ní hnědá kaše, na které se přece jen manévruje o poznání lépe. Přizpůsobuji rychlost stavu vozovky a schopnostem řidiče, a pouštím si svůj no. 1 song posledních dní. Scotty doesnt know. Chudák Scotty :D. Jedu už do středohoří, pohodička... za Velemínem ovšem koukám jak puk na rozbředlé ledové ploše, na takovou malou zácpu, jak se všichni hrabou do kopce... stojí tam kamióny, dodávky, a ani s řetězama nevylezou systémem od strany ke straně nahoru. Chvíli koukám na ty šašky, jak se snaží protáčením kol přimět auta nad 3,5t k pohybu(asi jako rozjíždět parník pádlováním kávovou lžičkou), a na trpělivce za nima, a hledám cestičku k projetí. Pažout zvládá rozjezdy do kopce na sněhu/vodě/hnědé hmotě v pohodě, má přece jen těžší předek. Kličkuji mezi čekajícími a snaživci, předjíždím protisměrem, pak skulinkou u pravého okraje, pár osobáků mě následuje a vyjíždím na vrchol, kde čekají docela těsně u silnice benga, přesně v místě, kde obvykle chytají speeding drivers. S úšklebkem projíždím kolem, a nevědomky jim ohazuji bok auta hnědou hmotou. Koukám v očekávání nějaké stíhací akce ve stylu Simíra z Kobry 11 do zpětného zrcátka, ale hoši zklamali, lemry. Proto se u nás asi netočí akční seriály o dálničních cajtech. Dojíždím domů, hodím si párkrát pro radost smyk zadkem ve sněhu. A hurá na povinnosti. Tisknu, studuji, připravuji, označuji, převlékám, jdu, jedu, parkuji, vcházím, objednávám, čekám, jím, platím, jedu na občanskou povinnost. Splněno, dokonce i trochu dřív, než jsem čekal. To bych mohl stihnout i s klukama jít do Hooters. Vyjíždím směr Praha. Cesta přes středohoří v pohodě, všichni se loudají, pouštím si Scottyho, a jedu si v rámci možností po svém, jak to mám rád. Vjíždím na dálnici, týrám Pažouta, aby to nandal tomu bavoráku, užívám si to. Jedu a dojíždím kolonu. Co je? Silnice je mokrá, ale naprosto v pohodě. Čekám. Kolona se dvakrát maličko pohne a pak stojí. Stojí. Čekám. Poslouchám rádio, a prej tam někde vepředu hoří kamión, takže komplet neprůjezdné. Hm. No co, to se asi dlouho nehnu, přemýšlím, co bude lepší. Jestli čekat a koukat dopředu, poslouchat rádio, nechat věci jak jsou... anebo se nějak zabavím. Něco zkusím. Baví mě různé triky a tak zkouším něco nového, ikdyž se mi to moc nedaří, je tam už skoro tma, a zimou se mi třesou ruce, ale je to lepší než čekání. Pouštím si Scottyho a přemýšlím, jak ten trik udělat správně v rychlosti. Jdu ven z auta si protáhnout bolavá záda, udělám první krok, a jako obvykle podklouzávám a stěží se zachytávám zapraseného auta a hýbu si se zády, bolí to teď tak akorát víc, sakryš. Neva, za pokus to stálo, lepší než sedět na prdeli a koukat. Usedám protažen zpět, a kolona se rozjíždí. Scotty to pořád ještě neví, a já jedu konečně do Phy. Dojel jsem, a počítám čas strávený v koloně. Hodina a půl. No neva, snad mi to život někde vrátí. Přijíždím na byt, a vypravuji se na sérii posezení a pokeců a popití. Těším se a přemýšlím...
... ale jo, fajn jsem si dneska zajezdil :)
J
Žádné komentáře:
Okomentovat